ZKO ČUS Zlín

Zlomová sezona "89"

1.10. 2019

Zlomová sezona "89"



Domácí



Roku 1989 bylo registrováno 1371 golfistů v 18 klubech, včetně jednoho slovenského. Pravidelně hrála zhruba třetina, ostatní jen příležitostně nebo pro stáří již vůbec. Dá se říci, že tu existovalo zhruba 800 aktivních golfistů. Loni jich bylo registrováno 53 253.



Text: Antonín Ebr



Malý byl i počet hřišť. Tři osmnáctky, Mariánské Lázně, Karlovy Vary a Šilheřovice. A pět devítek: Líšnice, Motol, Svratka, Poděbrady a Semily. Dnes je v provozu 106 hřišť.



„Golf přežíval díky nadšencům. Udržovat hřiště bylo velmi obtížné a ostatní nás považovali za výstřední blázny,“ říká bývalý prezident České golfové federace Milan Veselý. „Všichni golfisté se navzájem znali. Byla to komunita lidí, vyznávajících ideály čestnosti a takzvaného západního, demokratického stylu života, což bylo z hlediska tradic a povahy golfu logické.“



V roce 1989 neexistoval jediný golfový profesionál, neboť tento pojem se neslučoval se socialistickým zřízením. V této době byli i například fotbalisté nebo tenisté poloprofesionály, kteří měli své zaměstnání, byť jen na oko. Dnešní organizace české PGA sdružuje bezmála tři stovky profesionálů.



Ačkoli ledy pukaly, například vydáním knihy Golf autora Petra Němce a ilustrátora Borise Noska v nakladatelství Olympia z roku 1988, i těsně před listopadovou revolucí patřil golf svým způsobem k undergroundu. Režim se snažil co nejvíc znepříjemnit život hráčům, kteří provozovali „zábavu kapitalistů“. Dění na hřištích bedlivě sledovala i Státní bezpečnost.



Se Slováky a dráhou



Situace se pomalu zlepšovala jen s vybavením, byť dostat se k němu pořád nebylo lehké. „Výbava se dala získat ve speciálních obchodech typu Pragoimpo, ovšem za horentní sumy. Míčky byly tak drahé, že pokud jste nějaký poslali do lesa, tak ho hned celý flight šel hledat,“ vzpomíná golfový architekt Jiří Velden.



Golfový historik Prokop Sedlák upozorňuje, že v roce 1989 šlo stále ještě o československý golf, ve kterém byl slovenský zastoupen velmi agilním klubem Elán Bratislava, který vedl Juraj Lupsina. „Československý svaz golfu působil v rámci Československého svazu tělesné výchovy a zahrnoval jak golf, tak i dráhový golf, který se poměrně rychle rozvíjel. Předsedou svazu byl Ivan Rais z Mariánských Lázní,“ zavzpomínal Sedlák.



Na konci osmdesátých let byli českoslovenští golfisté podle Sedláka soustředěni v 18 oddílech, z nichž dva měly status tělovýchovné jednoty. Byly to TJ Golf Praha s 242 členy, TJ Golf Mariánské Lázně (204 členů), NHKG Ostrava (199), Slovan Karlovy Vary (115), Start Karlovy Vary (95), Lokomotiva Brno (79), Slavoj Praha (62), Kolora Semily (60), Bohemia Poděbrady (53), Tatran Praha (40), Konstruktiva Praha (33), Tesla Třinec (33), Slavia VŠ Praha (29), Baník Sokolov (28), Start Plzeň (15), Kuželky Praha (15), Důl Vítězného února (7) a slovenský Elán Bratislava (62). Celkem 1371 golfistů.



Jaký vypadl rok 1989 konkrétně? V červenci pořádal svaz v Mariánských Lázních evropský turnaj družstev chlapců do 18 let za účasti Belgie, Československa, Holandska, Lucemburska, Portugalska, Rakouska, Řecka a Švýcarska.



Družstvo amatérů se zúčastnilo mistrovství Evropy v Porthcawlu ve Walesu. Tým tvořili Miroslav Brtek, Pavel Fulín, Jan Juhaniak, Jan Kunšta, Miroslav Němec a Jiří Seifert. Technickým vedoucím byl Hanuš Goldscheider, vedoucím výpravy Ivan Rais. Tradiční finanční potíže vyřešilo pozvání od Waleské asociace, zahrnující úhradu všech pobytových nákladů. Družstvo jelo autobusem a na placení cestovních nákladů se podíleli všichni účastníci.



Fee za padesát



Green fee v roce 1989 bylo shodné na všech třech osmnáctkách. Dnes bychom mohli hovořit o kartelové dohodě… Podle Prokopa Sedláka stálo týdenní fee za jednu osobu v Mariánských Lázních 90 Kčs. A co denní fee? Ve Varech, Mariánkách i Šilheřovicích vyšlo na 50 korun, v Poděbradech a v pražském Motole na 20, na Líšnici na 10 a v Semilech se dokonce nic neplatilo.



Roční členství nebylo považováno za takovou hodnotu jako dnes. Šlo jen o poplatek za evidenci u ČSTV. V Šilheřovicích se platilo 300 korun ročně, v Poděbradech dvě stovky, na Líšnici 150 Kčs, v Mariánkách 120 a ve Varech i v Semilech 50 korun… Nejdražší byla Svratka, tam rok stál 400 korun!



Oběd v mariánskolázeňské klubovně vyšel v roce 1989 přibližně 30 až 50 Kčs včetně nápoje. „S hotelem a hrou jsme se vešli do dvou stovek,“ vzpomíná na výjezdy z Prahy trenér Pavel Nič starší.



Podle pamětníků dovezl Podnik zahraničního obchodu Pragoimpo jednou za čas několik setů podprůměrných holí, jež se pak prodávaly za 3500 až 5000 Kčs. Stejná mizérie byla s míči, které museli dovážet přátelé ze zahraničí. Občas bylo možné koupit druhořadé míče v Pragoimpu za 50 až 70 Kčs za jeden kus. „Boty tam stály 350 korun, ale byla to takzvaná španělská bota,“ dodává trenér Jan Juhaniak, v roce 1989 nejlepší hráč v republice s průměrem 2,7 ran nad par.



Například údržba hřiště v Mariánských Lázních stála 850 000 korun ročně. Šilheřovice hospodařily s vyrovnaným ročním rozpočtem ve výši 50 000 Kčs. Od 1. července 1989 se tělovýchovná jednota stala správcem celého parku, a díky tomu byla zavedena závlaha jamkovišť a částečně i odpališť.



Letadlem do Varů



Rok 1989 měl i své světlé stránky. „Výlety za golfem byly veselé. Jezdilo se jedním autem a podle možností i městskou hromadnou dopravou, takže se po hře mohlo slavit. V klubovnách bývalo veselo až do noci. Dnes si každý po hře sedne do svého auta a jede domů,“ porovnává Jiří Velden.



Jako nevyčerpatelná studnice vzpomínek přidává architekt další postřehy z té doby, pro dnešní dobu zcela nepochopitelné: „Do Poděbrad na turnaj nejedu, nemám míče… V bazaru jsem našel úžasnou šestku… Nepůjčil bys mi na víkend driver? V pondělí vrátím.“



A trumf – na golf se dalo i v roce 1989 vyrazit letadlem! Zažil to Zdeněk Bouček s otcem. „Táta jednou přišel s tím, že zaletíme na golf do Karlových Varů. Poprvé v životě jsem seděl v letadle. Letenka stála asi pět stovek a green fee padesát korun,“ říká Bouček.



Vzpomínky z jednotlivých hřišť následují.



Semilský Jan Schovánek se dostal do blízkosti Jacka Nicklause



Vzpomínky z jednotlivých hřišť



MARIÁNSKÉ LÁZNĚ



Krok od zániku



Protagonisty bouřlivých přeměn golfu v Mariánských Lázních v roce 1989 byli především Milan Veselý a Oldřich Tobrman.



„Jestliže jste si stavěli vzdušné zámky, není vaše práce ztracena, postavíte-li pod ně nyní základy, napsal William Makepeace Thackeray. Slova anglického spisovatele jsme měli na první stránce klubového časopisu, který jsme začali vydávat ještě před revolucí. Naše sny se začaly pomalu měnit ve skutečnost,“ říkají unisono oba pozdější prezidenti klubu.



Rok 1989 však nebyl pro klub nadějný, nad golfem se začala zatahovat temná mračna. „Dala se tu dohromady skupina socialistických podnikavců včetně předsedy městského národního výboru, vysokého úředníka ministerstva financí a pracovníků Technické služby města. Tato státní organizace spravovala hřiště a zjistila, že na historickém a známém místě s nádhernou přírodou by se daly vydělávat velké peníze. Vše se tajilo, akce byla pod ochranou sítě StB, která ovládala i správu hřiště. Cílem bylo začlenění golfového areálu, včetně historické klubovny z roku 1905, do společnosti Marientour,“ říkají prezidenti.



Z původní klubovny měly vzniknout šatny pro dělníky a vedle současné čtvrté jamky měla být vybudována nová, monstrózní klubovna, doplněná hotelem se 400 lůžky. „S českým golfem by tady byl konec,“ tvrdí Veselý a Tobrman.



Golfový klub měl v roce 1989 již 335 členů, z toho 104 žáků a juniorů. „Představitelé skupiny Marientour nám sdělovali, že s českými golfisty se jaksi nepočítá. Že půjde o devizové podnikání. A pokud budeme mít na vysoký nájem prostor v nové klubovně, případně na devizové herní poplatky, pak si budeme moci snad i zahrát. Až do revoluce jsme neměli žádnou naději na jakoukoli změnu tohoto stavu a našeho osudu,“ žehrají prezidenti na politické změny.



Až revoluce nastartovala novou éru současného Royal Golf Clubu Mariánské Lázně. „Nastala skutečná bitva o hřiště a klubovnu! Areál přešel do majetku města a bylo třeba radní i celé zastupitelstvo přesvědčit o tom, že právě tehdejší občanské sdružení GCML je tím pravým subjektem pro správu a užívání hřiště. To se podařilo, i když nám bylo všemožně vyhrožováno,“ říkají pánové s tím, že Milan Veselý byl dokonce vyšetřován Veřejnou bezpečností.



KV klubovna



KARLOVY VARY



Kritika kvality



Areál Olšová Vrata nad Karlovými Vary patřil Lázeňským lesům, které si podle dobových materiálů nedokázaly poradit s údržbou. „Osmdesátá léta byla především ve znamení časté kritiky od hráčů, jimž vadila nedostatečná kvalita hřiště, způsobená neodbornou údržbou,“ vzpomíná tehdejší člen Jiří Dundr.



V roce 1989 měly společnosti Balnex a Interhotely zájem postavit v areálu hřiště stravovací zařízení, ale byly odmítnuty. V Olšových Vratech vedle sebe fungovaly dva kluby. „Klub Start působil na hřišti od roku 1969, založili ho především mladší hráči ze Slovanu. Mezi kluby byla sportovní rivalita, někdy i osobní, ale lidé jinak komunikovali bez větších problémů. V prosinci 1989 se kluby sloučily do nového GC Karlovy Vary,“ vzpomíná další člen Lukáš Svoboda.



„Do turnajů se neplatilo fee, ale člověk nedostal ani svačinu, natož škvarkovku na devítce,“ doplňuje tehdejší reprezentantka a členka Amara Zemplinerová.



54_silherovice



ŠILHEŘOVICE



Návštěva Prahy



Golfový rok 1989 proběhl na severu Moravy poklidně. Možná i proto, že… „Ochrannou ruku z nějakých důvodů při založení klubu a hřiště držel předseda MNV Ostrava a člen ÚV KSČ Josef Kempný a je jen otázka, co nebo kdo byl příčinou,“ uvažuje Pavel Pniak, generální sekretář Park Golf Clubu Ostrava.



Znalec místního prostředí Václav Kulich v dobových materiálech našel, že v březnu 1989 měl klub 200 členů, z toho 25 hostů, Poláků a Slováků.



Tehdejší klub NHKG Ostrava řešil, že „…naše mladá generace nemá takovou výkonnost, aby mohla soupeřit s těmi nejlepšími. Příčina je v malé tréninkové píli a v nedostatku aktivních trenérů. Ženy ale zvítězily na mistrovství družstev.“



V květnu 1989 se uskutečnil zájezd ostravských hráčů do Prahy. „Sehráli tam přátelské utkání ve Štiříně a Motole. Kdo nehrál, prohlížel si Prahu. V témže roce nám členové TJ Golf Praha návštěvu oplatili,“ zní zápis v kronice.



Líšnice 1989-5



LÍŠNICE



Válka s diplomaty



Green fee se na Líšnici začalo vybírat až koncem 80. let, kdy se správcem sousední diplomatické klubovny stal Ivan Vávra, současně předseda TJ Slavoj Praha. „Tím, že trvale působil na hřišti, bylo zavedeno green fee. Hráč se však musel dostavit do recepce, která byla v přízemí diplomatické klubovny a tam zaplatit,“ vzpomíná golfový historik a člen klubu Prokop Sedlák.



Pro hráče Slavoje, vzniklého z původního Golfového klubu Líšnice, začal rok 1989 velmi smutně. „Na hřišti, které vlastníma rukama vybudovali a po dobu 61 let využívali, začali být jen trpěnými návštěvníky,“ říká historik s tím, že hřiště patřilo Správě služeb diplomatickému sboru.



„Golfisté sice dosáhli dohody o možnosti užívat areál, ale řízení provozu a stanovení herních podmínek jim bylo odňato. Hráči Slavoje ovšem i nadále považovali hřiště za svoje a brigádnickou prací ho stále vylepšovali. Diplomaté tuto bezplatnou brigádnickou práci ráda přijímali. A tak se listopad 1989 stal pro všechny novou nadějí, že se jim jejich hřiště opět vrátí,“ doplnil Sedlák.



semily hraci 2



SEMILY



Pozor na Jizeru



Ve východočeských Semilech se v roce 1989 hrálo na osmi jamkách, na kterých se kroužilo až do dosažení kýžených osmnácti. „Tak probíhaly turnaje, ale v týdnu se hrálo všelijak, včetně takzvaných Lázeňáků, což bylo čtyři až pět jamek, které neměly standardní označení, ale dalo se skončit u klubovny,“ vzpomíná místní člen a prezident České golfové federace Zdeněk Kodejš.



Na semilském hřišti to prý bylo celkem jedno, protože jamky se křížily (a kříží dodnes) a Semilští byli vždy zvyklí dávat pozor, co kde létá.



„Samozřejmě se stávalo, že občas někdo někoho trefil, ale nikdy se nic vážného nestalo. Zkoušku odvahy znamenal již samotný přístup na hřiště přes řeku Jizeru, kterou bylo nutno překonat po mostku, spíše lávce z ocelových lan a prken, která nápadně připomínala liánové lávky v džunglích. Museli jste dávat pozor na ruce, protože ocelová lana se časem třepila a také na nohy, protože prkénka občas chyběla.“ dodává prezident.



Navíc, rozbouřená Jizera dokázala lávku shodit i třikrát za sezonu. „Vybrané příspěvky samozřejmě nestačily na rozvoj klubu, takže se většina investic zajišťovala vědomým či občas také nekontrolovaným přemístěním materiálu ze semilských továren. Takto vznikala klubovna, most, opravy techniky a podobně,“ přiznal Kodejš s tím, že práce obstarali především brigádníci.



Žádný placený greenkeeper nebyl, velkou část letní pravidelné údržby dělal Luboš Čech po práci městského vodáka a greeny byly rozděleny mezi členy, kteří se o jejich sekání starali. Stejně tak občerstvení v klubovně. V roce 1989 muži Semil postoupili do 1. ligy, když v kvalifikaci porazili béčko Mariánek 7,5:1,5. „To bylo slávy! O postup se mj. zasloužili známí bratři Jirka a Mirek Jandové,“ zavzpomínal patriot Kodejš.



PODĚBREDY



PODĚBRADY



Létající broky



Městské hřiště TJ Bohemia Poděbrady patřilo v roce 1989 k vyhledávaným místům pro výlety. „Nás, domovských členů bylo minimálně padesát, ale jezdili sem hodně Pražáci. Tenista Jirka Hřebec, kytarista Ladislav Klein s manželkou, herečkou Andreou Čunderlíkovou, a mnoho dalších,“ vzpomíná poděbradský kmet Josef Lonský, podle něhož vstupní členský poplatek do klubu činil 1000 korun a roční 200. Půjčení bagu s holemi? Za 20 Kč.



Devítku spravoval podnik Technické služby. Neexistoval greenkeeper, ale správce, který měl dvě sekačky. I tady fungovalo členská starost, kdy si hráči vzali pod patronaci okolí odpaliště nebo greenu, o které se celý rok starali.



„Hřiště se sekalo dvakrát týdně, ve středu a na víkend. Roughy se sekaly jen dvakrát ročně, v létě a na podzim, zemědělci si brali trávu na seno. Jakmile vám tak skočil míč, museli jste se smířit s tím, že ho už nenajdete. Jednou jsem se se s tím nesmířil a šel na rough kosou. Nepomohlo to, až pak moje budoucí manželka našla balon ležící jen centimetry od fairwaye,“ vzpomíná poděbradský nestor Jiří Seifert. A přidává jinou kuriózní vzpomínku.



„Flighty v Poděbradech chodily obvykle po osmi lidech. Když jsme přijeli na jiné hřiště, byli jsme překvapeni, že se jde jenom ve čtyřech.“



Dalším specifikem byly závlahy, se sprinklerem uprostřed greenu, takže i při skvělé ráně se míč odrazil od tvrdého povrchu zavlažovače někam pryč. Poděbradské hřiště vzniklo na navážce skládky komunálního odpadu, překrytho jen trochou zeminy, takže podle toho zpočátku vypadal i povrch. Ke všemu se hrálo v sousedství střelnice, kde trénovali i vrcholoví sportovci.



„Jednou jsme uzavřeli sázku, jestli střelec trefí letící míček. Vystřelil a vypadalo to, že neuspěl, ale když jsme míč našli, měl v sobě broky! Když byla střelecká soutěž, tak nešlo hrát, protože vám broky nad hlavami doslova broky. Tady všude kolem musí být tolik olova…“ dodává Jiří Seifert.



50_hraci



MOTOL



Na body ne



Nejčlenitější hřiště na nejmenším prostoru, navíc uprostřed města, to je devítka v pražském Motole, odkud se rekrutuje řada „zasloužilých“ golfistů, kteří pamatují předrevoluční dobu.



„V roce 1989 měl klub asi 150 členů,“ vzpomíná Pavel Nič starší, který zde patří k inventáři. Pamatuje denní fee za 20 Kč a vstupní členský poplatek 1400 Kčc. To se změnilo tak, že v roce 1995 se platilo už 150 000 korun českých.



„Hřiště se udržovalo brigádami, které se buď vykonaly, nebo zaplatily jiným. Vydělávalo se všelijak, posbírané míče se prodávaly za deset až patnáct korun,“ dodává Nič. „Nejdřív musíš třicet hodin brigád, až pak pojedeš na soustředění,“ vzpomněl na tehdejší mantru trenér Petr Štrougal. „Ještě v době, když byl málo míčů, často se stávalo, že hráč turnaj skrečoval, protože došlo střelivo,“ přidává se zdejší profesionál Jiří Moučka.



Na stableford se podle Niče hrálo jen jednou za rok. Jinak vždy platila klasika, tedy hra na rány. „Na body se přece hraje basketbal, ne golf,“ myslí si Nič.



A stav motolského hřiště? Prý slušný, ovšem co to bylo proti Mariánským Lázním? „Tam měl člověk strach chodit po fairwayi, aby ten krásný povrch neponičil,“ říká trenér Jan Juhaniak.



50_hriste



SVRATKA



Devátá jamka



Přírodní devítka ve Svratce byla podle návrhu výtvarníka Aloise Chocholáče a projektu Josefa Charváta vybudována v roce 1941, ale počátkem 60. let přestala být udržováno. V roce 1967 tam obnovili prvních sedmi jamek a…



„Hřiště bylo plně dokončeno až v osmdesátých letech. Právě v roce 1989 byla s velkou slávou otevřena devátá jamka. Po přečíslování jde o dnešní dvojku,“ říká Marek Kunc, manažer GC Svratka 1932. Tehdejší GC Brno 1932 měl 70 členů. Celodenní fee přišlo na 20 Kč, ale roční členský poplatek stál obřích 400 Kč.



Takový byl český a československý golf v roce, kdy začaly pukat ledy…