ZKO ČUS Zlín

70 let HS v Jeseníkách

23.11. 2018

VČeské republice se sice nemůžeme pyšnit ledovci a ani v těch nejvyšších partiích nikomu nehrozí akutní horská nemoc z nedostatku kyslíku. To však neznamená, že turistům v místních horách nemůže jít o život. Aby bylo podobných situací co nejméně, a když už, tak aby byly s dobrým koncem, o to se stará horská služba. V Jesení- kách letos slaví kulatých sedmdesát let činnosti. Zatímco například v Krkonoších byly základy horské služby položené už v roce 1934, další záchranářské týmy v jiných českých a moravských či slezských horách neexistovaly ještě dlouho poté. Především kvůli druhé světové válce. Brzy po roce 1945 ale došlo k výrazné- mu oživení turistiky na horách v zimě i v létě a s tím stoupl také počet úrazů. Záchranáři v Jeseníkách chyběli a změnit se to rozhodl Václav Myšák, nájemce Barborky, jedné z nejznámějších horských chat v Jeseníkách. Když začalo státní ústředí v roce 1946 organizovat kurzy pro instruktory, byl Myšák mezi prvními přihlášenými. Kurz sice zdárně absolvoval, daleko složitější však bylo bojovat s úředním šimlem.



Teprve o dva roky později na schůzce se zástupci Horské záchranné služby Krkonoše, Okresního národního výboru Bruntál, posádkového velitelství, státních lesů a zástupců Sboru národní bezpečnosti vznikla pobočka horské záchranné služby (HZS) v Jeseníkách. Myšák se stal vedoucím a druhým členem byl příslušník Sboru národní bezpečnosti Jan Dohnal z Rýmařova, který se ve volném čase procházel po hřebenech mezi Skřítkem a Barborkou.



PRVNÍ ČLENOVÉ BYLI ZEJMÉNA ZKUŠENÍ LESNÍCI V místech s největší návštěvností postupně vznikaly okrsky HZS a přicházeli další a další dobrovolníci, kteří ve velmi skromných podmínkách začínali tvořit základy dnešní horské služby. „První členové se rekrutovali hlavně z řad lesníků, jejichž velkým přínosem byla znalost místního terénu při hledání zbloudilých návštěvníků hor,“ vypráví současný náčelník Michal Klimeš. Jedním z prvních pomocníků horské služby v Jeseníkách se stal také otec pozdějšího dlouholetého náčelníka jesenické horské služby Zdeňka Zerzáně. „Bydleli jsme ve Zlíně a do Jeseníků jsme se dostali vlastně náhodou. Otec byl po válce vyslán na tehdejší Chatu doktora Edvarda Beneše (později Vítězný únor – pozn. red.) jako vedoucí. Já jsem v horách od té doby žil a vyrůstal,“ vypráví Zerzáň. Otec se podle něj sice nestal oficiálně členem horské služby, ale téměř jako by jím byl. „Fungoval jako pomocník pro případ záchranných akcí. Jako chatař byl na telefonu, takže také neustále v dosahu,“ vysvětloval Zerzáň. Už v dětství měl Jeseníky s kamarády prochozené i proježděné na lyžích, takže sám bral jako přirozený krok, že se už v osmnácti letech dostal mezi horské zachránce. „Bylo to v roce 1955. Přijímal mě Vašek Myšák, který byl tehdy v Jeseníkách obrovskou personou. A celá Horská byla jedna parta skvělých kamarádů,“ vzpomíná Zerzáň. Už se vstupem do horské služby má spojené velké dobrodružství.



„Kurz se měl konat na Alfrédce, která později vyhořela. Šel jsem tam tehdy s kouteckým hajným, jenže nás nedaleko Františkovy myslivny chytila vánice. On měl naštěstí klíče, tak jsme se tam schovali. Jenže na Alfrédce začali plánovat záchrannou akci, protože jsme tam nedorazili. Pak si řekli, že by v takové slotě stejně moc nezmohli a že my se někde schováme. Na Alfrédku jsme tak dorazili až druhý den,“ popisuje Zerzáň.



TŘI VYSÍLAČKY A POKAŽENÁ MOTORKA



Pamatuje „dřevní“ doby jesenické horské služby. Od jejího založení v roce 1948 se totiž dlouho nic neměnilo. „Když jsem nastoupil, ještě roky jsme měli jenom svoje vybavení. Jediné, co jsme dostávali, byl zdravotnický materiál od Červeného kříže,“ vybavuje si. Ještě v roce 1967, kdy nastupoval do funkce náčelníka, měla HZS Jeseníky podle něj jen tři ruční vysílačky a jednu nepojízdnou motorku. „A co se týká stanic? Měli jsme deskobarák v Koutech a chatu s jednou místností na Červenohorském sedle. Řekl jsem si, že takhle dál nemůžeme fungovat, že potřebujeme další vybavení a zázemí,“ vzpomíná. Peníze sháněl, kde se dalo. Od ústředí Československého svazu tělesné výchovy, pod kterým horská služba dlouho fungovala, přes kraj až po okresní národní výbor. „Když se mi podařilo sehnat větrovky a svetry, bylo to terčem závisti jiných náčelníků, protože oni takové štěstí neměli. Chtělo to ale jenom vytrvalost. Zkrátka nenechat se odnikud vykopnout,“ popisuje Zdeněk Zerzáň.



CO VŠE SE ZMĚNILO S členskou základnou se pustil také do výstavby stanic. „Za necelých dvacet let, co jsem byl ve funkci, jsme postavili deset záchranných stanic a k tomu dům horské služby na Červenohorském sedle. To všechno sami,“ říká hrdě. Ve funkci skončil v roce 1988: „Dnes už je horská služba o něčem jiném. Vybavení a zázemí je nesrovnatelné. To základní ale zůstává: pomoci na horách lidem, kteří to potřebují.“ Se zvýšenými nároky na úroveň horské služby rostlo i materiální vybavení záchranných stanic a jejích členů. „Kromě základních pomůcek, jako jsou svozné saně, lyžařská a horolezecká výstroj, oblečení členů a zdravotnický materiál, pronikají do vybavení další pomůcky pro záchrannou i preventivní činnost. V současné době jsou Jeseníky rozdělené do sedmi okrsků, ve kterých slouží 58 členů,“ doplnil Michal Klimeš.



Na začátku bylo víceméně „jen“ nadšení několika jednotlivců. Dnes má horská služba v Jeseníkách skvělé renomé i špičkové vybavení.



BYLO TO V ROCE 1955. PŘIJÍMAL MĚ VAŠEK MYŠÁK, KTERÝ BYL TEHDY V JESENÍKÁCH OBROVSKOU PERSONOU.



KDYŽ SE MI PODAŘILO SEHNAT VĚTROVKY A SVETRY, BYLO TO TERČEM ZÁVISTI JINÝCH NÁČELNÍKŮ.



POSTAVILI JSME DESET ZÁCHRANNÝCH STANIC A K TOMU DŮM HORSKÉ SLUŽBY NA ČERVENOHORSKÉM SEDLE.



POMOC V HORÁCH PRVNÍ ZÁCHRANÁŘI BYLI NEJČASTĚJI LESNÍCI, KTEŘÍ HORY DOBŘE ZNALI. NAD DNEŠNÍM VYBAVENÍM HORSKÉ SLUŽBY BY SE NEJSPÍŠ NESTAČILI DIVIT. FOTO: MAFRA