ZKO ČUS Zlín

HOKEJEM PROTI BLBÉ NÁLADĚ

15.2. 2018
HOKEJEM PROTI BLBÉ NÁLADĚ. KDYŽ JE NEJHŮŘ, PRONIKÁ DO SPORTU POLITIKA
Téma: Česká unie sportu


ČEŠI V EVROPĚ ONDŘEJE HOUSKY

V Lounech už několik žen nevydrželo obrovské napětí a při poslechu rádia omdlely. V Plzni zase musela policie bránit před rozzuřeným davem skeptika, který si dovolil pochybovat o tom, že vyhrajeme. Takové scény zažívalo Československo během jednoho červnového odpoledne roku 1934, kdy jeho fotbaloví reprezentanti vedení kapitánem Františkem Pláničkou hráli finále mistrovství světa proti Itálii. Doma, v kavárnách nebo na ulicích zápas v rozhlase poslouchal každý, kdo mohl. Nešlo zdaleka jen o fotbal.
I dnes vidíme na příkladu zimní olympiády a náznaků sbližování mezi Severní a Jižní Koreou, jak do sportu proniká politika. My sami to z vlastní historie známe velmi dobře. A dodejme: bohužel. Když sport dostává politický význam, svědčí to o tom, že nežijeme v normálních časech. Češi to poznali mnohokrát.
V roce 1934 už bylo Československo obklíčené diktaturami. A právě tehdy českoslovenští fotbalisté v semifinále mistrovství světa porazili Němce a ve finále nastoupili proti Italům. Prohráli po prodloužení, ale při návratu domů hráče od hranic až do Prahy vítaly statisícové davy lidí. Fotbal se tehdy v zemi stal symbolem odporu demokracie proti vnějšímu ohrožení. Sami hráči mluvili o tom, že pohled na jejich soupeře zdravící před výkopem vztyčenou pravicí pro ně znamenal motivaci navíc.
Podle očitých svědků Čechoslováky v posledním zápase „zařízl“ švédský rozhodčí Ivan Eklind. „Měl italské oči. Kdyby byl rozhodčím nezaujatý člověk, dopadlo by finále jinak,“ tvrdil polský sportovní týdeník Raz, Dwa, Trzy. Eklind byl za svoje představení doma ve Švédsku doživotně vyškrtnut z listiny rozhodčích.

Národ se musí vybít

Národ si od té doby do sportu promítal svoje naděje, obavy nebo frustrace ještě mnohokrát. Notoricky známé jsou takzvané hokejové události z jara 1969. Dvě vítězství na březnovém mistrovství světa ve Stockholmu nad sovětskými hokejisty tehdy lidé slavili jako triumf nad okupanty.
Druhou výhru nad Sověty sledovalo v televizi 93 procent diváků. Do hodiny od skončení zápasu bylo na Václavském náměstí už 150 tisíc slavících lidí. „Chudák národ, který se musí takto vybít. Ta radost je jen druhou stranou smutku a bezmoci,“ uvědomoval si spisovatel Jaroslav Putík, že v jádru jde o tragický, nikoliv veselý moment.
Příslušníci StB zorganizovali provokaci, když začali demolovat kancelář sovětského Aeroflotu. A dav se přidal. Sověti tím získali záminku k ostrému nátlaku na tehdejší československé komunistické vedení. Vyčítali mu, že v zemi nedokáže zajistit pořádek. Do Prahy přijel osobně sovětský ministr obrany maršál Grečko a požadoval odstranění Alexandra Dubčeka z čela KSČ a jeho nahrazení Gustávem Husákem. A tak se taky stalo. Sport tedy nebyl jen hlavním ventilem k vyjadřování politických postojů – v těchto několika jarních dnech politiku přímo utvářel.

Ženo-muži s rudou hvězdou

S výjimkou hokejových zápasů proti Sovětům nebo demonstrativtor ního vystoupení gymnastky Věry Čáslavské na olympiádě v roce 1968 ale jinak za komunismu nebylo pro spontánní politické projevy ve sportu místo. Komunisté sport využívali a zneužívali k vlastní propagandě. Což je vlastnost typická pro všechny režimy s totalitními nároky. V prostředí východního bloku tak sport v sedmdesátých a osmdesátých letech symbolizovaly východoněmecké nebo československé atletky s mužskými rysy.
Vítězství československých fotbalistů na mistrovství Evropy v roce 1976 samozřejmě bylo obrovským úspěchem. Ale jakýkoliv politický étos podobný hokejové „odvetě“ z roku 1969 bychom hledali marně. O normalizačních poměrech svědčí blábol předsedy ÚV ČSTV Antonína Himla. Fotbalisty chválil jako „kolektiv, který všechny své síly a schopnosti odvedl v prospěch československé státní reprezentace, československé kopané a socialistické tělovýchovy. Vážíme si morálně volních vlastností celého družstva“.
Politikou podbarvené emoce byly sportu diktované „shora“. Třeba když země východního bloku v roce 1984 na příkaz Moskvy oplatily Američanům čtyři roky starý bojkot a nezúčastnily se olympiády v Los Angeles. Rumunský diktájsou Ceauşescu se k tomu nepřipojil a u svých poddaných si připsal jeden z posledních kladných bodů.

Hokejem proti blbé náladě

V devadesátých letech česká společnost jela na vlně přesvědčení, že přechod k demokracii a tržní ekonomice zvládla ve všech směrech lépe než ostatní postkomunistické země. Jako by to přiživoval i sport – hokejisté se v roce 1996 po 11 letech stali mistry světa, fotbalisté ve stejném roce došli až do finále mistrovství Evropy. A oba úspěchy byly politicky podbarvené.
Pamětníci si jistě vzpomenou, jak hokejistům předával zlaté medaile přímo na vídeňském ledě premiér Václav Klaus. Hráči ho pak v šatně přivítali popěvkem od skupiny Kabát: Vašku, ty jsi klasa chlap Ty umíš nejlíp počítat Ty máš všechno v malíku Jsi nejlepší z Vašíků Ty jsi ze všech nejlepší Chlapíku náš statečný Ty jsi tu náš generál My jsme tady zbytečný Krátce před fotbalovým eurem byly v Česku volby. Fotbalisté nevolili, byli už zavření na soustředění před turnajem. Vydali ale prohlášení, že kdyby k volbám jít mohli, dali by všichni hlas ODS. Dnes už takovéto manifestační scény z hokejové nebo fotbalové šatny jen těžko představitelné.
Do Česka ale brzy poté přišla recese, korupční skandály a blbá nálada, jak to pojmenoval prezident Václav Havel. „Zdá se mi, že naší hlavní chybou byla pýcha. Chovali jsme se jako primusové, premianti či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo se povyšovat nad jiné a všechny poučovat,“ útočil na Klause Havel.
V této pochmurné společenské atmosféře přijeli čeští hokejisté na olympiádu do Nagana, na skutečný turnaj století. Zbytek je historie. Země se doslova zastavila, nepracovalo se, neučilo se, celý národ se díval na televizi.

Odveta za okupaci

Povšimněme si politické symboliky. Turnaj se hrál v roce zakončeném pro české dějiny osudovou osmičkou, 30 let po sovětské okupaci. Hlavní hvězda – Jaromír Jágr – má číslo 68. Ve finále jsme porazili ruský tým gólem Petra Svobody, který z Československa utekl před komunistickým režimem. Po Svobodově gólu televizní komentátor Petr Vichnar vykřikl „tak přece jen existuje spravedlnost“. Narážel tím nejspíš na to, že naši v zápase do onoho momentu nevyužili spoustu šancí a byli lepší. Ale celý příběh by byl o to krásnější, kdyby to tehdy Vichnar myslel i politicky, jako odvetu za rok 1968. Bylo přece skutečně symbolické, že tuto odvetu „vykonali“ právě hokejisté.
„Vy jste se zasloužili o to, že v naší zemi byla a několik dní ještě bude dobrá nálada,“ vítal hráče po návratu do Prahy prezident Havel, „lidé jsou k sobě slušní, lidé v sobě dokonce objevili vlastenectví.“ Blbá nálada tak byla aspoň na chvíli pryč.
Masové juchání nad sportovními výkony v Česku zdomácnělo, ale Nagano bylo specifické kvůli tehdejší politické situaci. To už od té doby neznáme. Na dalších úspěších hokejistů nebo fotbalistů bychom nic politického nenašli. A vítězství Kateřiny Neumannové, Barbory Špotákové nebo třeba Martiny Sáblíkové byla vnímána jako triumfy sympatických žen, nikoliv jako odveta za předchozí příkoří nebo náplast na nějakou frustraci.
Politika do sportu a sport do politiky silně promlouvá v době, která je nějakým způsobem pohnutá, vážná, nešťastná. Doufejme, že to Češi už na vlastní kůži nepocítí. Že si budou moci u televize zakřičet radostí nebo zklamáním jen a jen kvůli tomu, co se odehrává na stadionu.

Když sport dostává politický význam, svědčí to o tom, že nežijeme v normálních časech. Češi to poznali mnohokrát.