ZKO ČUS Zlín

Modré srdce Krkonoš

27.3. 2017
Modré srdce Krkonoš
Téma: Česká unie sportu

Tomáš Kučera
Modrý důl patří mezi sedm divů Krkonoš.
Navzdory tomu stále leží stranou masové turistiky, ale zato si udržel mnohé ze své nepoddajnosti.
A právě Modrým dolem začíná nový seriál MF DNES: Krkonošská údolí, jak je neznáte.

V Modrém dole, ve zřejmě nejvýše položeném trvale osídleném údolí Krkonoš, kde padají laviny a sníh se místy drží až do začátku léta, vypadá člověk v městském oblečení poněkud nepatřičně.
„Viděl jste tu ženu, když jste šel ke mně nahoru, jak byla oblečená? Chtěla Modrákem na Sněžku, a to měla kozačky s hladkou podrážkou! Spletla si to tady se Stromovkou. A takových je tu čím dál tím víc. Rozmluvil jsem jí to, neví, do čeho jde,“ vítá mě jediný skutečný boudař v Modrém dole Hynek Spurný. K jeho horské boudě Na Výsluní je to z Pece pod Sněžkou asi půl hodiny chůze po stále ještě nesjízdné cestě. V podhůří je už jaro, ale tady zima stále pevně drží otěže. „Skutečné hory začínají dole u mostu. Když před třiceti lety přišel v zimě do Modrého dolu někdo bez lyží, všichni jsme si ťukali na čelo, co tady pohledává. Lidem dnes chybí pokora k přírodě, k horám. Přesto si Modrý důl stále drží komorní ráz. Většinu roku je tu ještě stále božský klid,“ ukazuje Hynek Spurný k mostu přes Modrý potok, který je vstupní branou do tohoto pozoruhodného koutu Krkonoš.
Důvodů, proč je v Modrém dole klid, je několik. V létě není průchozí, turistická stezka na hřebeny je totiž kvůli ochraně přírody uzavřená a v zimě se tam lze dostat jen pěšky, na lyžích nebo skútru.
Devětašedesátiletý Hynek Spurný má v údolí jako jediný trvalý pobyt. Horskou boudu Na Výsluní koupil v roce 1990 od státu. V „Modráku“, ale žije už skoro 40 let. S manželkou a synem v roce 1984 začali bydlet na sousední Boudě v Modrém dole, kde správcoval. V památkově chráněné roubence Na Výsluní dnes provozuje klub Meergans pro příznivce Krkonoš, kteří se u něho mohou občerstvit nebo na boudě přenocovat. „Klub je pojmenovaný podle rodiny Meergansů, kteří v Modrém dole hospodařili čtyři sta let,“ připomíná Spurný, který dům - vzácným příkladem přeměny klasické krkonošské boudy s obytnou částí, chlévem a seníkem na hostinský dům - před lety restaurátorským způsobem opravil. „V patře jsou dokonce originální hostinské pokoje z roku 1900, také proto byla bouda zapsána mezi památky,“ říká muž, který zrekonstruoval i unikátní přívod vody, tedy soustavu dřevěných koryt a rezervoárů, jež vodu vedou od pramenů v úbočí Studniční hory do domu.
Modrý důl, asi v polovině rozdělený pásem lesa na dolní a horní část se Studničními boudami, si uchoval starobylý ráz díky své odlehlosti. Ještě koncem 19. století se po Krkonoších říkávalo, že místní jsou živi snad jen z mlhy a větru. Život v ledovcem vyhloubeném údolí sevřeném ze severu Studniční horou, z jihu Lesní horou a ze západu hřebenem spojujícím Luční horu se Zadní planinou, byl drsný. Nejnižší bouda leží ve výšce kolem jednoho kilometru a nejvýše položené boudy dosahují nadmořské výšky téměř 1 200 metrů. Není divu, že nikomu se tady nechtělo příliš investovat, což tento kout Krkonoš zachránilo. Ale jedna výjimka by se našla: pokus vybudovat na jižních svazích Studniční hory lyžařský areál s veškerou vybaveností a s parametry pro pořádání mezinárodních závodů. Plán, se kterým přišel v 60. letech ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy, však ztroskotal na nedostatku peněz a na tehdejší dobu nebývale silném odporu ochránců přírody a vědců.
Po odsunu původních obyvatel žila v Modrém dole zajímavá směsice lidí, často ti, kteří se chtěli uklidit před režimem. „Třeba dole u lesa žil pan Kodym. Byl to univerzitní profesor a v důchodu tu byl pořád,“ vzpomíná Spurný. Odolen Kodym byl geologickým konzervátorem pro celé Československo a podle pamětníků měl z recese na boudě ceduli s nápisem: Výzkumná stanice geologického ústavu Univerzity Karlovy. Zajímavou osobností byl i Šisler, kterého mnozí znali pod přezdívkou Fox. Ten několik měsíců v roce žil v jedné z nejvýše položených bud. „Jezdil sem od války. Byl nejmladším členem předválečné trampské takzvané Packardovy zimní armády na Brdech, která se za války zapojila do odboje a rozprášilo ji gestapo. Byli to drsní hoši, kteří se nebáli bivakovat v zimě ve volném terénu. Fox byl velký horolezec a lyžař. Nedávno zemřel,“ vzpomíná Spurný. I současní obyvatelé připomínají pestrou mozaiku. Společné mají jedno: na Modrý důl nedají dopustit. „Manžel je provozní a já mu pomáhám. Jsem tu asi deset let, manžel od 90. let,“ říká Andrea Jana z Boudy v Modrém dole, ve které je také možnost ubytování. „Živí nás hlavně zimní sezona. Nadmořská výška je komplikací, zásobování je někdy problém, ale žije se tady krásně. Kdo přijde do Modrého dolu, je okouzlený. Je to úplně něco jiného než v Peci. Je tu málo lidí, příroda nádherná. Modrý důl je tak trochu na konci světa,“ dodává Andrea Jana.
Studniční boudy jsou dál nahoru za lesem po oblíbené skialpinistické trase. „Dlouho jsem toužil po něčem nadpozemském a to jsem našel v Modrém dole. V souladu s přírodou tady žiju sedmým rokem. Splnil jsem si sen. V celém Česku je to ojedinělé místo,“ říká sedmapadesátiletý Miloš původem z jižních Čech ve svém nově postaveném orlím hnízdě v nadmořské výšce 1 165 metrů na místě původní horské boudy Studánky. Do domu se lze dostat jen pěšky, výjimečně na skútru. Původní roubené stavení v únoru 1954 vyhořelo. Po požáru byla chalupa obnovena, ale už jen ve skromnější podobě a když ji současný majitel koupil, byla už značně zchátralá. Původní Studánka nebyla jedinou boudou v Modrém dole, která po válce lehla popelem kvůli nešťastné náhodě. Vpravo od cesty, která vede z dolní části Modrého dolu na Studniční boudy, stála ještě na počátku 50. let Modrodolská bouda, která si nezadala s hotely v Peci. Vyhořela o tři týdny později než Studánka a už nikdy nebyla obnovena. Zbylo po ní jen dřevěné stavení, bývalá prádelna, ve které ještě dlouho po požáru žil Bedřich Horák. „Byl to důstojník prvorepublikové československé armády, první vlekař v Peci a zakládající člen horské služby. Byl to skvělý člověk,“ říká krkonošský badatel Pavel Klimeš. „Velký ubytovací hostinec přistavěl v roce 1926 ke své chalupě hospodář Vinzenz Meergans. Od roku 1948 se Modrodolská bouda přeměnila jako řada jiných významných krkonošských horských bud na zotavovnu Revolučního odborového hnutí,“ dodává Klimeš. Nad Studničními boudami v Modrém dole se v únoru 2015 prohnala lavina, která měla plochu 20 hektarů a na délku měřila 1 106 metrů. Vzrostlé smrky lámala jako sirky a její dráha je dodnes dobře patrná.

***

Fakta Z historie Modrého dolu Po téměř čtyři století byl spojen s rodem horalů jménem Meergans. První přišli nejspíš z Alp v 16. století. Nejbližšími sousedy Meergansů bývali Buchbergerové, kteří pocházejí z tyrolského údolí Innu. V Modrém dole žili dlouhá staletí v uzavřené komunitě. Na počátku 19. století měli Meergansové z desetihektarové luční enklávy Modrý důl okolo svých chalup přes sedm hektarů obhospodařovaných pozemků a Buchbergerové s jednou chalupou dole u potoka zbytek. Po válce byli horalé vysídleni. Zdroj: Veselý výlet

Foto popis| Pod Studniční horou Nad Modrým dolem se tyčí Studniční hora. Jediná pro auta sjízdná cesta vede z Pece pod Sněžkou. Na snímku vpravo je jediný boudař v Modrém dole Hynek Spurný.
Foto popis| Modrý důl se táhne v délce 2,5 kilometru zhruba západo-východním směrem. V anketě vyhlášené před čtyřmi lety Správou Krkonošského národního parku zařazen mezi sedm divů Krkonoš. Foto: Tomáš Kučera
Foto autor| 2x foto: Tomáš Kučera