ZKO ČUS Zlín

ZÁKULISÍ HORSKÉHO BYZNYSU

4.11. 2016
CO BRZDILO


VÍT MOUDRÝ
2.
ZÁKULISÍ (NEJEN ČESKÉHO) HORSKÉHO BYZNYSU - DÍL Č. 46
ROZVOJ HORSKÝCH AREÁLŮ PO ROCE '89
ŘEKLO BY SE, ŽE 27 LET PO „LISTOPADU“ MUSÍ NA HORÁCH VŠECHNO KLAPAT JAK DOBŘE PROMAZANÝ STROJ. STEJNĚ JAKO DOBŘE PROMAZANÝ STROJ NAŠEHO UPGRADOVANÉHO HOSPODÁŘSTVÍ. VIDA, JISTĚ JSTE SE USMÁLI.

Samozřejmě, že rozdíl, zejména v oblasti nových moderních horských technologií, je značný. Místo několika stařičkých rozhrkaných lanových drah je jich v dnešní době stovka. A číslo se během pár let dostane mnohem výše, věřte mi. Ani počet vleků neklesá. Je tomu právě naopak a k letošku je jich evidováno neuvěřitelných 1 272! Je to jeden z nejvyšších počtů v lyžařské Evropě.
Takový rozvoj v naší malé zemičce neočekávali ani kovaní alpští matadoři. Nevěřili ani, že se u nás lyžuje mezi vinicemi v Němčičkách, kde je nástupní stanice na lyžařský vlek v neuvěřitelné nadmořské výšce 180 m n. m. Když jsem o nich psal do rakouského magazínu o horském byznysu ISR jako o „úkazu“, dala mi Gerda Stockammer, tehdejší šéfredaktorka, před uvedenou číslovku ještě jedničku, na 1 180 m n. m. Myslela si, že jsem se spletl… Musel jsem požádat o tiskovou opravu, a protože ani potom nevěřili, přijeli se v zimě podívat na vlastní Byl z toho poprask a o Němčičkách vyšel slavně v ISR mnohastránkový článek.
K tomu drtivá většina z těch 559 lyžařských areálů a areálků disponuje systémy technického sněhu. Kdo dnes nemá technický sníh, jako by neexistoval. I to je evropský unikát, potvrzující, že čeští horalé jsou velcí srdcaři.
Takže všemožné, i ty nejmodernější horské technologie jsou k vidění i u nás doma. Ještě rychlejšímu rozvoji však brání řada faktorů, které český horal ovlivní jen těžko. O některých z nich již byla a ještě bude řeč.

Státní pozemky: sjezdovka vs. stánek s buřty

Drtivá většina lyžařských areálů využívá buď kompletně, nebo částečně pozemky patřící majetkově České republice. Jsou to buď zemědělské pozemky, sjezdovky v lesích patřící Lesům ČR, národním parkům KRNAP a NAPAŠ nebo nejrůznějším CHKO. S celým vlastnickým spektrem je třeba vyjednávat o případném prodeji, nájmu, délce užití a s tím souvisejících možnostech další investiční výstavby, tedy rozvoje lyžařského areálu.
Prodej státních pozemků v tak velkém rozsahu, jako jsou sjezdovky a veškeré stavby na nich stojící, jsou celých 27 let obrovské téma, většinou však zapovězené. O těch několika lyžařských areálech, kterým se to povětšinou prostřednictvím náhradních restitucí podařilo, ani hovořit nemohu, abych je třeba i po letech nechtěně „nepráskl“ a nezpůsobil nějaké potíže.
Většina horských středisek naráží na „nechtění“ úředních šimlů, kteří se pozemky bojí prodat. Proč? Raději neprodají, než se pak nechat vláčet, že někdo dostal obálku nebo že jsou pozemky prodány pod cenou. Někde je prodej státních pozemků i striktně zakázán. Takže většině horských areálů nezbývá nic jiného než vyjednávat výši nájmu.
Než se vůbec začne vyjednávat o výši nájmu, musí provozovatel lyžařského areálu vyjednat - a také zaplatit - výměru sjezdové tratě vedoucí lesem jako prostor s dočasně omezenou funkcí lesa. Tento dokument se vydává na různě dlouhou dobu, která však v přímé úměře podmiňuje další investice. No řekněte: stavěli byste svou lanovou dráhu třeba za 200 mil. Kč na pozemku, kde tento dokument určuje dobu dočasného vynětí z lesního půdního fondu třeba jen na pět, deset let? Odpovídat ani nemusíte.
Kdysi provozovatelé lyžařských areálů dohadovali výši nájmu s oblastně příslušnou organizací, které majetkově pozemek příslušel. Nyní to neexistuje. Vše musí rozhodnout nadřízený orgán, nižší stupně se povětšinou obávají jakkoliv rozhodnout.
Dnes je tedy situace ještě administrativně složitější. Na prameni státních pozemkových nájmů sedí ponejvíce Státní pozemkový úřad ČR a organizace s šíleným názvem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. I tyto vrcholové organizace se bojí cokoliv rozhodnout i cokoliv nechat, jak bylo. To ve finále znamená trvalé navrhování stále vyšší a vyšší ceny za nájmy pozemků. Navíc okořeněné požadavkem těchto institucí, že to musí být cena v daném místě a čase obvyklá.
Jenomže platit třeba 50 Kč za nájem 100 m2 pro stánek s občerstvením je něco podstatně jiného než platit stejných 50 Kč za sjezdové tratě dlouhé 2 km a široké 50 m, tedy za 100 000 m2 pozemků. Ale pro úředníky je to prostě cena v daném místě a čase obvyklá. A když to může platit prodavač buřtů, tak proč ne v očích úředníka přebohatý lyžařský areál… Že je to nemravné a ze státu se stává jakýsi „pasák“ podnikatelů a z nich potom prostitutka odvádějící pravidelný desátek?
Stát horám v zásadě nijak zvlášť nepomáhá a navíc se snaží parazitovat na podnikání horalů formou vysokých nájmů. Tento problém současnosti je první významnou brzdou vyššího stupně jejich rychlejšího a razantnějšího rozvoje.

Lesy ČR: kolik vydělá sjezdovka

Kdysi jsem jako jednatel Svazu provozovatelů lanovek a vleků ČR, což je dnešní Asociace lanové dopravy ČR, vyjednával s Ministerstvem zeměděloči. ství ČR, Ministerstvem životního prostředí ČR a Lesy ČR jednotnou výši nájmu pro celou ČR. Pokud si dobře pamatuji, pohybovala se v intervalu 2 až 5 Kč za 1 m2 plochy.
Hospodářská výtěžnost lesního půdního fundu přitom oscilovala někde kolem 0,50 Kč na 1 m2 plochy, takže nájem byl vyšší oproti výnosnosti dosažené funkcí lesa čtyř- až desetinásobně. To bylo tehdy obhajitelné před kýmkoliv. Tyto vrcholové státní organizace poté vydaly Prováděcí pokyny k nájmu pozemků pod sjezdovkami pro celou ČR a jednotlivé státní organizace je v tomto cenovém intervalu dodržovaly.
Dnes takto vyjednávat údajně není možné a kupříkladu Lesy ČR hodně, hodně přitvrdily. Doslova vydírají horské resorty s mnohdy a mnohde až nesmyslnou výší nájmů. Dokonce leckde přichází s tím, že není možné pronajmout pozemek pouze pod sjezdovou tratí, ale jen celé polesí, tedy třeba 100x větší prostor, než je potřeba. Ovšem za cenu 20 až 50 Kč za 1 m2 plochy, což může znamenat až nepřijatelně astronomickou výši nájmu. Jejich názor (rád) převzal i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a nejméně s výší nájmů argumentuje podobně.
Proč? Úředníci se chtějí zalíbit před vyššími úředníky. Kupříkladu v Harrachově hoří mezi zmíněnými organizacemi a akciovou společností Sportovní areál Harrachov dlouho trvající boj o výši nájmu. Ceny létaly hodně vysoké, podle mých informací nyní oscilují kolem cca 15 Kč za 1 m2 plochy. I to je ale několikanásobně více než harrachovský areál platil. Není proto divu, že se zjevně bezdůvodnému skokovému nárůstu cen brání.
Areál proto nechal udělat právní rozbor a soudní odhad stanovující cenu v místě a čase obvyklou někam k polovině státem určené částky. Ani na tento kompromis stát nepřistoupil a letošní provoz tohoto známého lyžařského resortu je proto (možná i kriticky) ohrožen.
Šílené, že? Ekonomická rentabilita funkce lesa je dnes dejme tomu mezi 0,50 až 1 Kč podle druhu lesa a místa a stát drakonicky požaduje stovky nebo dokonce tisíce procent navíc!

KRNAP, NAPAŠ, CHKO: Hlava 22

To, co popisuji výše o Lesech ČR a o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, je ale nic proti podnikání na pozemcích a lesích na území Krkonošského národního parku, Národního parku Šumava a územích CHKO. Ke všem citovaným trablům se totiž přidává ještě „Hlava 22“. Ale nikoliv od slavného Josepha Hellera, ale od státu. Ta státní se jmenuje Zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Chcete rozšířit sjezdovou trať? Nebo by se vám zamanulo postavit úplně novou? Šílíte? Z pohledu NP nemyslitelné. A nejčastější argumentace? Podle zákona se tím vytrácí funkce lesa, mizí porostová stěna a obnažuje vnitřní les, mizí zadržovací funkce vláhy v lese a nebo se tím prostě porušuje zákon o ochraně přírody a krajiny i bez udání relevantních důvodů.
Odkoupit pozemky na území NP a CHKO prakticky nelze v žádném případě, modernizovat cokoliv ve II., nebo dokonce I. zóně NP je téměř nemožné. Ke všem těžkostem, týkajícím se nejisté cenové mapy pronájmu pozemků pod sjezdovými tratěmi, se tak pro mnohé stává zákon č. 114 mnohaletým vyjednávacím rébusem s představiteli příslušejících organizací, aby „povolili aspoň něco“ a české hory nebyly stran vybavenosti jak za „císaře klacka“.
Zatímco na šumavském Plešném jezeře stál za první republiky hotýlek s restaurací, v zimě se na jezeře bruslilo, byl zde skokanský můstek i sjezdová trať, v létě se jezdilo na lodičce, ti odvážní v obvykle ledové vodě i plavali, tak nyní dostanete pokutu, pokud k jezeru vyjedete na kole. Jako jsem tam před lety dostal i já.
A ještě jeden příklad. Že ani po 26 letech trvalého projednávání nebyl povolen rozvoj šumavské oblasti Nové Pece v projektu Smrčina, a to v citlivě uchopeném variantním řešení propojení české strany se rakouským střediskem Hochficht lanovou dráhou přes Hraničník? A odjezdovou sjezdovou tratí směrem domů? Podle zelených mužíčků NAPAŠ to prostě nelze! To, co bez problémů lze na rakouské straně Šumavy, tak na české nelze, nelze, nelze!
Šumava zažívá kontinuální a trvalý odliv svých obyvatel. Nejsou prý dostatečné pracovní příležitosti, je špatná infrastruktura, absentují vyšší stupně škol atd. Že kupříkladu projekt Smrčina počítal až s šesti sty novými pracovními místy? To nikoho nezajímá a zelení mužíčci ze státem bohatě dotované organizace si mnou ruce. Míň lidí znamená menší odpor a potom Šumavu zavřeme úplně. Zůstaneme jenom my a brouk lýkožrout. Hurá!
Co na tom, že park dnes „chrání“ ohromná území s kdysi Schwanzerbergy uměle vysázenými smrkovými monokulturami, určenými pro stavebnictví, sklárny a doly, že to byl zkrátka „průmyslový les“? Kdo to dneska vůbec ví?
Podívejte se na mapu a zjistíte, že převážná většina lyžařských areálů se na územích NP a CHKO nachází. Jen za to můžete českým horalům udělit medaili, že rozvoj je alespoň takový, jaký je. Neříkám, že bez výjimky všude, ale mnohde jsou zmiňované organizace druhou významnou brzdou rychlejšího rozvoje českých lyžařských středisek.

Restituce

Jsou dvojího druhu: ukončené a neukončené. Ty ukončené jsou sice ve výsledku lepší, ale naráží občas na problém nepřiměřeného očekávání nových majitelů stran majetku lyžařských areálů na pozemcích ležícího. Obvykle je definován jako věcné břemeno restituenta. Většinou k dohodě o užívání nově privátních pozemků došlo, v několika mně známých případech ale nikoliv a tyto lyžařské areály bohužel také zanikly.
Horší je to s neukončenými restitucemi. Jsou to pozemky povětšinou šlechty a církví nebo těch, kde probíhá nějaký soudní spor. Buď stát nechce pozemky vydat s ohledem na dikci Benešových dekretů, nebo zpochybňuje vlastnictví. To se týká většinou právě církví a různých kongregací.
Neukončené restituce jsou třetím problémem rychlejšího rozvoje horského podnikání. Na pozemcích s nejasným budoucím majitelem stát (obvykle) nepovoluje ani jakýkoliv další investiční rozvoj.

Nové zákony, nové problémy

Ty jsou problém prakticky vždycky. Než si nový zákon tzv. sedne, bývají jeho výklady všelijaké. To je bohužel i případ současné úpravy stavebního zákona, která definuje tzv. nedělitelnost nemovitosti. Laicky řečeno se jedná o to, že tento zákon ukládá brát nemovitost jako samojedinou věc. Dříve mohl být brán pozemek samostatně jako nemovitost a stavba na pozemku ležící jako další samostatná nemovitost.
Dnešní dikce je však taková, že staré nemovitosti by měly být sjednoceny v jednu nemovitost. Podle představy tvůrce této úpravy by se majitel pozemku jako nemovitosti měl dohodnout s majitelem nemovitosti na pozemku stojící. Jestliže je jeden, pak to není problém, tedy kromě zbytečného papírování, poplatků, kolků a všech možných a nemožných přepisů v pozemkových knihách.
Ale co když je ale pozemek kupříkladu ve vlastnictví výše zmiňovaného státu? Toho státu, který pozemek nechtěl zaživa prodat? Natož prodávat pozemky, které spravují národní parky? Co s tím? Stát určitě nebude tím, kdo se bude chtít zbavit té „své“ části nemovitosti ve prospěch nemovitosti druhé. A lyžařský areál? On to má být, kdo státu převede „své“ nemovitosti, dvě desítky let budované? Že by snad šlo o novou, skrytou formu znárodňování? Kde asi soudruzi udělali chybu? A hlavně - co se s tím bude dít dál?
Jak se nyní s takovým zákonem bude moci rozvíjet lyžařský areál? Jak bude moci modernizovat lanové dráhy, natož stavět lanovky úplně nové na pozemcích, které má jiný vlastník a který by mu tak neměl podle zákona povolit cokoli stavět?
Louky i jiné pozemky na horách, kde se nachází sjezdové tratě a vše související, jsou v dnešní době samozřejmě i privátní. Ve větších horských střediscích jsou jich i desítky pod jednou sjezdovou tratí. Co s tím? Desítky majitelů své pozemky prodají?
Problémů provázejících rychlý rozvoj tuzemských lyžařských areálů je převeliká hromada. Není samozřejmě možné vyjmenovat všechny a ani by vás to nebavilo číst. I z těch několika zmíněných příkladů ale asi cítíte, že horalé nemají na růžích ustláno. A pak podnikejte na českých horách…