ZKO ČUS Zlín

Královně tenisu je 60

18.10. 2016
Legenda MARTINA Královně tenisu je 60


Jen za singlovou kariéru rozdala víc než 250 kanárů. Uberte výsledku 6:0 dvojtečku a máte kulaté narozeniny, které právě dnes slaví největší tenistka všech dob Martina Navrátilová, rekordmanka v počtu singlových titulů (167) i vyhraných zápasů (1442). Jako soutěživou, hyperaktivní a přátelskou dámu, která nikdy nezapomněla, odkud pochází, ji vnímají ti, kteří ji poznali blíž.

Vzpomínka Jana Kodeše

Je nejlepší hráčkou všech dob

„Když jsem v roce 1973 vyhrál Wimbledon a odcházel po finále s Metrevelim z kurtu, čekala na mě jako první gratulantka Martina. Chytila mě kolem krku a dala mi pusu. Ten rok tam hrála juniorku a hráli jsme spolu hlavní soutěž v mixu. Bývali jsme spolu hrozně často, dodneška se vidíme každou chvíli.
Seznámili jsme se víc, tuším, v roce 1972, když přišla na Spartu. Hráli jsme extraligu a v ní byly mixy důležitý, protože extraliga byla hodně vyrovnaná.
Rudá hvězda, Sparta, Ostrava a ČLTK, to byly čtyři silné kluby. A většinou právě mixy rozhodovaly. Se mnou se vždycky činovníci hádali a chtěli, abych hrál s Renátou Tomanovou a Pála aby nastupoval s Holubovou. Já jim říkal: Ne, chci hrát s Martinou Navrátilovou, protože tam vám jistíme bod. Vždyť jí je patnáct, říkali mi furt. To nevadí, ona stojí na síti, nebojí se. Když to do ní našijí, stejně zahraje volej, kdežto Renáta bude uhýbat a bude mi to nechávat. Takže to skončilo tak, že Renáta hrála s Pálou, já s Martinou a Holubová nehrála vůbec. A dělali jsme v mixu oba páry body. Porazili jsme třeba Nečase s Lendlovou, to byla tenkrát strašně silná dvojice. Ivanova máma byla velká deblistka.
S Martinou jsme si zahráli tři Wimbledony – 1973, 74, 75, ale v sedmdesátým pátým už zůstala na US Open. Snažil jsem se, aby ji komunisti neutiskovali. Znali jsme se dobře s jejími rodiči, vysvětloval jsem, že nemá smysl dělat obstrukce. Když tu máme takový talent, nesmí si tenisový svaz nebo ČSTV vymýšlet blbiny. Bohužel to dopadlo jinak. I když hodně lidí říká opak, podle mě by se z ní i u nás stala taková šampionka. Pro mě je to nejlepší hráčka všech dob a nikdo ji už nepřekoná. Ani Serena ne. Vždyť je to jednoduché: Martina vyhrála nejvíc turnajů ze všech, když se sečtou debly i mixy. Pro mě je jednoduše nejlepší.“

Vzpomínka Jana Kukala

Schovávala se přede mnou

„S Martinou jsem trénoval jednu zimu, když jsem byl na vojně. Tehdy jsem byl asi pátý hráč v republice a přes zimu jsem hrál na Klamovce, kde byly kryté kurty. Znal jsem se s jejím tátou Mirkem a ten mě požádal, jestli by se mnou nemohla chodit hrát. On má největší zásluhu na tom, čeho dosáhla, jelikož se o ni celé dětství tenisově staral. Byl to takový typický český tenisový tatínek, asi jako pan Kvita, ale o třicet let dřív. Zajímavé bylo, že už tenkrát na Klamovce hrála Martina výtečné voleje, ale nechtělo se jí moc do velké dřiny. Dokonce se přede mnou jednou schovala a otec ji musel násilím dostat na kurt. Měl jsem z ní pocit, že nebude moc pracovitá, jenomže potom jsem ji zažil už jako zralou čtyřicátnici v Paříži. Došli jsme s Jirkou Novákem do klubu, kde už Martina makala. Hráli jsme s Jirkou dvě a půl hodiny, dohráli jsme, vykoupali se a s překvapením zjišťujeme, že Martina ještě trénuje.
Taky jsem ji zažil na soustředění jako juniorku. Jedno z kritérií byl hod do dálky krikeťákem. Vyhrál Vláďa Zedník, druhá Navrátilová a já třetí. Kodeš skončil hluboko v poli poražených. Měli jsme spolu vždycky dobré vztahy, vždycky byla velice přátelská.“

Vzpomínka Heleny Sukové

Zakázali mi s Martinou hrát debl

„Moje nejsilnější vzpomínka na Martinu je ze semifi nále Australian Open 1984, když jsem ji poprvé porazila. Do té doby jsem nad ní nevyhrála ani set a tehdy jsme měli s trenérem Kurzem cíl, že musím v jednom setu uhrát alespoň pět gamů. A já ji dokázala porazit a ještě jsem jí přerušila vítěznou šňůru 74 zápasů. To bylo opravdu něco. V tu chvíli jsem překonala respekt z Martiny a naše další zápasy už byly vyrovnané.
I když naše máma měla v Československu Martinu jako státní trenérka na starost, já si ji od nás moc nepamatuji. Utekla, když mi bylo deset let.
Když jsem ale poprvé přijela na juniorku do Wimbledonu, tak jsem trénovala na Aorangi kurtech, Martina šla kolem a říkala: Jé, ahoj, Helenko. To bylo moc příjemný. Postupem času jsme se poznaly víc a nakonec jsme si spolu zahrály i čtyřhru, kterou mi s ní za komunistů zakazovali. Vybavuji si turnaj v Houstonu, kdy už jsme byly domluvené a neprošlo to. Nakonec nám to vyšlo až po revoluci v roce 1993 v Tokiu, porazily jsme celou špičku a celý turnaj vyhrály.
Na Martinu mám i další vzpomínku z toho slavného Fed Cupu 1986 na Štvanici, když se vrátila domů. Měla jsem to na rozdíl od Hanky (Mandlíkové) lehčí, protože jsem nastoupila proti Evertové, i tak mi ale bylo líto, že lidi fandí Martině a Americe a ne nám. Ale zase to bylo příjemné, protože bylo narváno a uvítací řeči byly dojemné. Martina si i trošku dovolila něco říct proti režimu. Tehdy se k Poháru federace tiskla barevná brožura, kde byly i fotky s Martinou. Týden před začátkem se ale rozhodlo, že se nesmí prodávat, takže se narychlo udělala černobílá, aby se vše stihlo vytisknout, a Martinu z fotek odstříhali.
Kdybych měla říct, co je Martinina nejvýraznější vlastnost, řeknu asi to, že chce vždy vyhrát. A to úplně ve všem. Já už ve svém věku nemám problém prohrát, ale ona chce dodnes hrozně vyhrávat, což znám třeba z turnajů legend. Taková ale byla vždycky. S ní a Grafovou byly tréninky nejnáročnější, makalo se od začátku do konce.“

Vzpomínka Petry Kvitové

Přišla mi poradit do šatny

„Martině bych popřála hlavně zdraví, to je nejdůležitější.
A aby byla pořád tak vitální, jak je doteď. Potkáváme se po světě, pořád hraje turnaje legend, komentuje, do toho má rodinu. Tak aby jí to vydrželo a byla pořád šťastná. Já si vůbec nedokážu představit, že bych v šedesáti stíhala to co ona. Ale Martina je prostě jen jedna. Je evidentně typ, který se nerad nudí, takže pořád musí něco dělat. Můj nejsilnější zážitek s Martinou je z Wimbledonu 2010. Tehdy jsem po hrozným nerváku s Kanepiovou postoupila do semifi nále, míjely jsme se na schodech a ona mi řekla: Gratulace. Do té doby jsme se vůbec neznaly, snad jsem ji ani naživo nepotkala. A najednou na mě promluví taková legenda. Byla jsem z toho vážně paf. Když jsem pak seděla v šatně před semifi nále se Serenou, Martina za mnou přišla a říkala mi, abych to brala jako každý jiný zápas a že na to mám ji porazit. A samozřejmě taky nezapomenu, jak plakala, když jsem poprvé vyhrála Wimbledon. To bylo taky moc hezké.“

Vzpomínka Pavla Kordy

Při fyzičce porážela chlapy

„Když Martina začala trénovat s Jirkou Parmou, tak jsme ji vzali asi jako patnáctiletou do národního mančaftu. A s ním jsme měli v Podolí v tělocvičně vždycky fyzickou přípravu. Martina byla nesmírně nadaná na všechny míčové sporty, byla levačka.
Při basketu za chvilku pochopila, co je to dvojtakt, a hrozně jí šel. Nikdy nezapomenu, když jsme měli v Nymburce soustředění a ona si všechny kluky, co uměli fotbal, vodila jako malé. Uměla taky výborně běhat, při fyzičce porážela i chlapy. Uměla se totiž přemoct a měla nádhernou svalovou strukturu. Opravdu talent od pánaboha, podle mě by se prosadila i v mnoha jiných sportech. A taky to byla skvělá holka, nedám na ni dopustit.“