ZKO ČUS Zlín

ROZVOJ HORSKÝCH AREÁLŮ

7.10. 2016
CO BRZDILO ROZVOJ HORSKÝCH AREÁLŮ PO ROCE ´89 1.


VÍT MOUDRÝ
ZÁKULISÍ (NEJEN ČESKÉHO) HORSKÉHO BYZNYSU – DÍL Č. 45

V LISTOPADU 1989 JSME SI NA VÁCLAVÁKU ZAZVONILI KLÍČI, URONILI SLZU ŠTĚSTÍ, ŽE BOLŠEVIK JDE DO PRYČ, A MYSLELI SI, ŽE OD ZÍTRA BUDE DEMOKRACIE, TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A BUDE DOBŘE. I HORALÉ ZASTŘÍHALI UŠIMA, ŽE SE KONEČNĚ ROZLETÍ K VÝŠINÁM SVÉHO ROZVOJE.

O č radostnější byl konec bolševika, o to slzavější bylo zjištění, že narovnání 45 let rudého marastu bude ještě hodně bolestivé. Proč? Za desítky let důsledného znárodňování všech možných i nemožných majetků totiž nepatřilo nikomu nic. Průřezem všemi obory bylo všechno všech, a to prostřednictvím národních a státních podniků, zemědělských družstev nebo organizací tehdy všemocné Národní fronty.
Horalé, natěšení na okamžitý rozvoj horských středisek, stáli najednou oběma nohama v slzavém údolí nemohoucnosti, a to právě proto, že nikomu nic nepatřilo. Zejména z tohoto důvodu byl rozvoj našich horských resortů zpočátku tak pomalý. Pro nízký stupeň rozvoje byl (většinou bohužel neprávem) drtivě kritizován a pořádně se rozběhl až cca po 15 letech po listopadu ´89.

Restituce

Stejně jako jinde i na horách se restituční nároky vztahovaly v podstatě na všechno. Na pozemky, lesy, nemovitosti, horské chalupy a hotely, prostě nebylo skoro věci, o které by se mohlo s určitostí říci „tohle patří panu Novákovi a basta“.
Pro horaly byly nejpodstatnější majetkové poměry, které se týkaly pozemků a lesů. Postavte totiž lanovou dráhu za devítimístnou částku na pozemku, kde vám nějaký restituent za pár let řekne, abyste si ji odnesli do obýváku nebo mu zaplatili astronomický nájem!
Totéž se týkalo lesů, které se navíc ve většině případů dotýkají nebo dokonce jsou přímo na území národních parků nebo chráněných krajinných oblastí. A právě pro tuto oblast se vytvářel pro budoucnost krutý precedens. Zatímco jsme zvonili klíči, v Praze 1 v Bartolomějské ulici a na nově vytvořeném Ministerstvu životního prostředí se dlouho do noci horečně pracovalo.
V Bartolomějské se skartovávaly „nepohodlné“ materiály konfidentů i prominentů a vyráběly jiné na „čisté“ umělce, vědce nebo disidenty, kteří byly v následujících letech dehonestováni za něco, o čem většina neměla ani tušení – viz třeba kauza Kubišová… Jak to mohu vědět? To vše mi vyprávěl jednou k ránu u ohnivé vody vysoce postavený důstojník StB, který (uklizen) po „listopadu“ provozoval v Železné Rudě malý penzion.
Na životním prostředí zase horečně pracovali „zelení“ bolševici a estébáci na proslulém zákonu č. 114 Sb. o ochraně přírody, který je spolu s hodnocením EIA tím největším bičem na cokoliv, co by vás na horách, ale i jinde napadlo postavit. Tito „zkušení“ a protřelí rudí harcovníci dobře věděli, co bude obnášet moci hovořit do pozemků, lesů a byznys plánů. Tak se tehdy z mnoha rudých stali přes noc zelení…
Z toho ale nic nebylo latentním restituentům samozřejmě známo. O horské pozemky a lesy si tak „hodili“ v restitučních řízeních jak fyzické osoby, tak nejrůznější korporace, církve, emigranti a předválečná tuzemská i zahraniční šlechta. Docela pěkná sešlost, že?
Nejdříve se zjišťovalo, komu vlastně restitucí poptávaný pozemek nebo les patřil. Zápisy Pozemkových a katastrálních knih byly přitom v řadě případů nedohledatelné, neúplné nebo dokonce skartované a zničené. Složitě se proto hledaly i nejrůznější dokumentační návaznosti potvrzující poptávané majetky.
Dalším „problémem“ byly Benešovy dekrety. Těmi byl po válce konfiskován majetek kolaborujících občanů a šlechty. Bylo-li někomu v poptávané restituci řečeno, že se na něho tyto dekrety vztahují, většinou následovaly mnohaleté soudy. Některé, zejména ty šlechtické, trvají dodnes… Samozřejmě až do konečného verdiktu soudu se na pozemcích stavět nemohlo a dodnes třeba nemůže.
Samostatnou kapitolou byly církevní restituce. Stát se rozhodl je neřešit v jednotlivostech, ale komplexně. Jak známo, norma týkající se církevních restitucí vešla v platnost teprve nedávno a v současnosti se lesy a pozemky církvím vydávají – 26 let po „listopadu“… Přitom velká část z těchto pozemků se nachází právě na horách a v pohraničí.
Mohu uvádět další a další souvislosti komplikující majetkové nabytí pozemků. Nicméně i ty výše uvedené stačí k tomu, abyste si udělali představu, jak velký problém bylo investovat desítky či stovky milionů korun v horských areálech s nejasnými majetkovými vztahy.
Problém se totiž dále řetězil, a to ponejvíce při jednání s bankovními domy.

Bankovní systém

I nový bankovní systém se teprve tvořil. Vláda umožnila v prvních letech svobody vznik desítek bankovních domů a kampeliček, z nichž některé byly založeny, jak později život ukázal, za jediným účelem – k jejich budoucímu vytunelování. Banky na pokyn tehdejší „privatizační“ vlády vydávaly úvěry v obrovských částkách zběsilým tempem doslova všem a na všechno možné.
Chtěl jsi koupit fabriku? Žádný problém. Našel sis odhadce, zašel s „cinknutým“, hodně nadsazeným odhadem k notáři, potom do banky a člověk dostal klidně desítky, stovky miliónů korun úvěru dejme tomu na obnovení výroby. Fabrika po delším nebo kratším čase zkrachovala a nic se nedělo. Řeklo se – no co, nevyšlo to, začínající podnikatel neměl tolik zkušeností. Byl to však fatální omyl. Majitel sice zkrachoval, ale vytunelované peníze byly přitom někde dobře „uklizeny“. Zákon o exekucích neexistoval a jelo se dál.
Stejný člověk šel posílen „podnikatelským“ (ne)úspěchem do banky v klidu opětovně, znovu a znovu a půjčoval si vesele dál, protože byl prakticky nepostižitelný. Pochopil jsem podobné „podnikání“ až poté, když Prahou začaly ve větším množství jezdit drahé luxusní auťáky. Říkám si: kde na to ty lidi berou, když všichni, koho znám, makáme od nevidím do nevidím a před domem nám stále stojí v nejlepším případě rodinný klenot Škoda 120 L s křidélky na stěračích a tuzexovými poklicemi na kolech?
Jsi úplnej blbec, říká mi kamarád pracující v bance a celý příběh o „úvěrech“ mi odříká jako básničku. Je fakt, že jsem v tomto blbec asi byl, v mládí odkojen skautem, kterého by něco podobného ani ve snu nenapadlo. Ale šlo to a řada „podnikatelů“ si na bankovním (ne)systému neskutečně namastila kapsu.
Celé to tunelování nemohlo zůstat dlouho bez odezvy státu a tzv. cedulové banky (ČNB). Nicméně než se vše upravilo, musely být dokonce některé velké banky důkladně „podepřeny“ gigantickou státní finanční infuzí, protože reálně hrozilo zhroucení celého bankovního trhu s možným dominovým efektem.
Některé jiné, menší banky spolu se slabými kampeličkami zkrachovaly. A banky si vypracovaly nové, výrazně lepší ochranné mechanismy. Týkalo se to zejména oddělení, kterému se říká „risk“. Tedy oddělení, kde se mimo jiné posuzuje podnikatelský záměr s ohledem na jeho ziskovost, návratnost a majetkové krytí úvěru.
A proč o tom všem vůbec píši? Protože se vše bytostně týkalo i rozvoje horského byznysu. Nikdo neměl ve štrozoku deseti- nebo stamilióny korun na nové investice. První instituce, kam se šlo, byla samozřejmě banka. A to bylo většinou ouvej.
Horský areál většinou měl majetkové krytí poptávaného úvěru ve formě stávajících lyžařských vleků, budov nebo dalšího vybavení. Takže si jeho představitelé byli jistí, že majetkové krytí bgude pro získání úvěru dostačující. Jenže prakticky žádná banka neuměla ve svém zbrusu novém oddělení „risku“ posoudit podnikatelský záměr horského byznysu.
Banky měly ze zahraničí zakoupené všelijaké programy na vyhodnocení podnikatelského záměru nové fabriky na šrouby, slepičárny, hotelu, nové válcovací stolice do hutí, taxíku, traktoru a podobně, ale téměř žádná banka tehdy neuměla vyhodnotit rizika související s poskytnutým úvěrem do oblasti horského byznysu. Třeba nákupu lanové dráhy, stroje na úpravu tratí, odbavovacího nebo zasněžovacího systému.
To byl kardinální problém a až po předlouhých 10 až 15 letech po „sametové revoluci“ to pár bankovních domů začalo umět. Takže i většina z těch, kdo si na nějaké investice troufli, měli vyjasněny pozemkové vlastnické poměry, vyjednali souhlas s orgány ochrany přírody, stejně nakonec v prvním desetiletí po „listopadu“ skončili s pokleslou bradou u neoblomného bankovního úředníka…

Neznalost horalů s horským byznysem

K tomu všemu se přidávala neznalost oblastí, které jsou dnes obvykle souhrnně označovány jako horský byznys. Aby se český lyžař mohl na horách před „listopadem“ vůbec mohl sklouznout, byly lyžařské areály provozovány organizacemi ČSTV (Českého svazu tělesné výchovy), tělovýchovnými jednotami, ale i obcemi, podniky ČSD a ČSAD nebo dokonce požárníky a spolky včelařů.
Většinou šlo o nadšence, kteří v „Akci Z“ svépomocí a ve svém volnu zplanýrovali terén, někde se všemi tehdejšími složitostmi zakoupili lyžařský vlek a začali provozovat „lyžařské středisko“. Nejprofesionálněji to dokázali právě organizace ČSTV, některé TJ, ČSD a ČSAD. Kovaným horalem znalým horského byznysu však nebyl nikdo.
Když v r. 1992 nově vzniklý nezávislý Svaz provozovatelů lanovek a vleků ČR vzal první české horaly na zahraniční veletrhy Infratourist ve švýcarském St. Gallenu a největší veletrh horského byznysu na světě Interalpin Innsbruck, lezly oči z důlků naprosto všem! Oči jen přecházely před systémy technického sněhu nejrůznějších druhů, stroji na úpravu sjezdových tratí, lanovkami, vleky, automatickými odbavovacími systémy atd.
A tu se přidal ještě jeden další kardinální problém. Neznalost trendů a zabejčilá zarputilost některých horalů. Málokdo z našich horalů byl paradoxně ochoten k připravované investici vynaložit byť jedinou korunu na odborné poradenství. Každý horal si tehdy myslel, že právě on je hlava pomazaná, a radu nebral jako pomocnou ruku, ale jako svou potupu, že snad něco nezná! Proč by tedy vyhazoval peníze za nějakého pitomce, který by mu rozmlouval třeba zakoupení lyžařského vleku.
Pokud si to pan horal vysvětlit nenechal, zakoupil těžký, drahý, dvoumístný a 1,5 km dlouhý lyžařský vlek. Jenomže již tehdy, v končících devadesátých letech minulého století, byl trend horského byznysu jasný. Lyžař se chce zpotit a unavit jízdou na sjezdovce, ne na předlouhém vleku.
Dokonce již v osmdesátých letech proto začala na zahraničních horách překotná výměna lyžařských vleků za lanové dráhy a v devadesátých letech vrcholila. Dnes v Alpách a Dolomitech naleznete lyžařské vleky jenom výjimečně. Ne úplně však u nás. Jak již bylo řečeno, chytrolín, český horal, zakoupil svůj vysněný těžký vlek.
Takový vlek stál řekněme milión korun za 100 m délky. Za 1,5 km dlouhý lyžařský vlek tak český horal spolu s budovami a vším okolo cáloval 20 až 25 mil. Kč. Dalších deset let investici splácel a dalších 10 let mu musel vydělávat na novou investici.
To je kupříkladu příběh dlouhého lyžařského vleku v Pasekách nad Jizerou. I zde jsem tehdejší představitele obce přesvědčoval o nákupu lanové dráhy místo jejich vysněného nového vleku lyžařského.
Ale abych Paseckým nekřivdil. Tak to bylo – až na zářné výjimky – téměř ve všech horských střediscích. Tehdejší horalé nesledovali trendy. Mnozí ani neměli tušení, že nějaké trendy vůbec jsou, natož aby předvídali vývoj horského byznysu. A zákonitě dělali chyby, s kterými se leckde vypořádávají dodnes.
V prvním desetiletí to pro pomalý rozvoj svých horských areálů horalé schytávali v tisku, v televizi i u piva v hospodách. Většinou se ale na ně valil hněv miliónů českých lyžařů poněkud neprávem. Proč tomu tak bylo, jsem se právě snažil vysvětlit. Férové je přiznat, že někteří z nich při svém rozletu za horským byznysem nasekali chybky. Ale kdo z nás je neomylný?