ZKO ČUS Zlín

Jak budeme bydlet by za 10 let?

23.9. 2016
Jak budeme bydlet by za 10 let?


Silvie Králová
Za komunismu byla architektura degradována na pouhou stavební výrobu panelových sídlišť a odpudivých nákupních center. Po revoluci přišel čas velkých nadějí. Jenže... Lidé vyměnili šeď paneláků za zálibu v přebujelosti. Zemi zaplavilo podnikatelské baroko. Dnes načančané vily nikdo nechce. Vystřídal je druhý extrém, strohé minimalistické stavby s nízkoenergetickým provozem. Kam se posune tento trend za dalších deset patnáct let? „Ten zásadní důvod ke stavbě úsporných domů z části pomine. Kosmické materiály umožní budovat tvary, o kterých se nám dřív ani nesnilo,“ předpovídá v rozhovoru architekt ZDENĚK LUKEŠ (62).

* Období komunismu bylo pro českou architekturu jakousi dobou temna. Přesto, stojí některé stavby z této doby za zmínku?

Nedávno jsem s kolegou Petrem Kratochvílem dokončil čtvrtý díl knihy Praha moderní, která mapuje 50. léta 20. století, tedy poválečnou architekturu. Měl jsem třeba velký problém, aby byly ve výběru zastoupeny vůbec nějaké rodinné domy. Pár jich tam nakonec je, třeba vila režisérky Věry Chytilové. Rodinné domy se tenkrát povětšinou stavěly svépomocí, bez účasti architekta, a trvalo to roky… Kvalitních vilek vzniklo pramálo. Doufali jsme, že když padne komunistický režim, lidi najednou zatouží bydlet individuálně, osloví architekty a budou konečně vznikat hodnotné stavby.

* Proč myslíte, že se to nestalo?

Pro lidi byl architekt ten, kdo stavěl panelová sídliště, nevkusné obchoďáky nebo monstrózní sídla KSČ. Lidé v něj neměli důvěru. Profese ztratila kredit, který měla ještě za 1. republiky. Na Západě jsou přitom nejvýznamnější architekti uctívání stejně jako ty největší sportovní ikony. To je u nás nemyslitelné. Navíc mnozí lidé měli na začátku 90. let představu, že když stavbu zadají architektovi, bude to stát spoustu peněz.

* Řekla bych, že si to někteří myslí stále…

To je pravda. Mnozí si myslí, bůhví co si za to neřeknou. Ale zaprvé, existují platové tabulky České komory architektů a zadruhé řada kolegů nechce velký honorář, aby nepřišla o zajímavou zakázku - konkurence je dnes totiž obrovská.

* Přemýšlel jste někdy nad tím, proč si Češi v 90. letech tolik oblíbili právě tyhle „zámky z cukru“, jak se také vilkám ve stylu podnikatelského baroka hanlivě říkalo?

Vedli jsme o tom s kolegy dlouhé diskuze. Všichni byli pochopitelně zdrcení, mysleli si, že když padne režim, otevře se opět téma rodinného domu, lidé budou chtít bydlet individuálně, kvalitně… Místo toho to skončilo u podnikatelského baroka. Myslím, že lidé, kteří do té doby bydleli v šedivých a deprimujících panelácích, prostě zatoužili po druhém extrému. Chtěli dům, který bude barevný, opulentní. A ti, co po revoluci přišli k penězům, z podnikání nebo restitucí, navíc zatoužili předvést, že na to mají. Kopírovali projekty z katalogů, nebo oslovovali takové projektanty, kteří byli ochotni nakreslit i sebevětší pitomost.

* Vy jste razil takovou svéráznou teorii, že je potřeba se podnikatelskému baroku vysmívat. Dneska načančané domy skutečně nikdo nechce, podle realitních makléřů jsou dokonce neprodejné, nebo se ztrátou. Došlo k osvícení?

Ano, otevřeně jsme se tomu stylu vysmívali. Možná se majitelé těchto domů mohli časem cítit zahanbení, ale především se přesvědčili, že jsou špatně postavené, z nekvalitních materiálů. V prvních domech takzvaného podnikatelského baroka se všechny ozdobičky, balustrády, kuželky a přezdobená zábradlí často dělaly ze sádry nebo laciných plastů, plastová okna se postupem času začala kroutit, zářivé barvy ztratily svůj odstín. A lidé se postupně začínají uskromňovat v přehnaných nárocích.

* Jak to myslíte?

Uvedu vám to na příkladu jednoho mého spolužáka z gymnázia, který je mimořádně úspěšným právníkem s velmi slušnými výdělky. Po revoluci si nechal od jednoho zahraničního architekta postavit poněkud extravagantní dům. Nějakou dobu tam žil, pak ale došel k závěru, že dům je zbytečně veliký. Nastěhoval se do půdního bytu v secesním domě v Praze na Letné, který mu zrekonstruoval jeden z nejlepších současných českých architektů. Vznikl působivý prostor ve třech úrovních, který kapacitně zabíral už jen asi jednu třetinu rozlohy původního domu. Oženil se, postupně měl tři děti, aby záhy zjistil, že i tento byt je zbytečně veliký.

* Kde bydlí teď?

Zadal jednomu architektovi projekt, ani nemůžu říct na vilu, spíše na malý domek. Chci tím říct, že časem prostě přišel na to, že nepotřebuje mít čtyři koupelny a kuchyň velikosti obýváku, protože stejně většinu čas tráví v práci a na cestách. Řekl bych, že k podobnému závěru došli i obyvatelé opulentních domů ve stylu podnikatelského baroka. Nicméně laici mají téměř vždycky přehnané představy o prostoru, který by měl zabírat jejich dům, to je známá věc. Neuvědomují si ale, že se tím velice zvyšují náklady nejen na provoz, ale i údržbu a úklid. Tohle často nedokáží správně odhadnout.

* Mám pocit, že dneska se stavitelé uchylují k opačnému trendu, než bylo vysmívané „baroko“. Strohé minimalistické stavby, čím „větší“ krychle, tím líp. Je to skutečně líp?

Došlo ke konfrontaci dvou světů. Na jedné straně tady byly kýče podnikatelského baroka, na straně druhé architekti, kteří se od něj odtahovali s opovržením. Ve snaze navázat na poslední heroickou éru československé architektury - meziválečný funkcionalismus - se uzavřeli do jakési klece. Jedním z frekventovaných trendů světové architektury je styl, příznačně nazývaný minimalismus nebo taky nová věcnost. Typický je pro země jako Německo, Švýcarsko, Holandsko, tedy protestantské země, kterým je tento prostý styl blízký. Pro naše architekty představoval jakýsi vzor. Tak se stalo, že zdejší kvalitní architektura se stala hodně jednostrannou. A ti, kteří to zkoušeli dělat jinak, byli svými kolegy vysmíváni.

* Máte konkrétní příklad?

Můj kamarád architekt Šimon Caban navrhnul velice pěkný domeček pro své přátele výtvarníky. Vůči krychlím, které vznikaly tou dobou všude okolo, byl pojatý velice netradičně. Šlo o organickou architekturu, kde není žádný pravý úhel, vše bylo měkce modelované. Manželé byli navíc ekologicky zaměření a i na to se v projektu myslelo. Moc se mi to celé líbilo, a tak jsme se dohodli, že o domu napíšu do renomovaného časopisu Architekt. Text jsem nazval Jiná cesta a poukazoval jsem v něm na to, že Šimon Caban navrhnul něco, co je jiné, není pravoúhlé a velmi hezky to splývá s přírodou. Když jsem text přinesl do redakce, řekli, že ho neotisknou. Proč, ptal jsem se. Buďte rádi, že máte něco, co se od produkce odlišuje, a přesto je to nepochybně dobré. No právě, je to jiné, oni na to.

* A neotiskli?

Ne. Dost mě to naštvalo. Architekti se v té době skutečně trochu uzavřeli do sebe, vydali se jedním směrem a neuvědomili si, že ve všech zemích je architektura mnohem pestřejší. A nutně přitom nemusí znamenat, že ta, která je jiná, musí být špatná. Například Jan Kaplický (autor nerealizovaného blobu na Letné, pozn. red.) žil ve svém světě a věci, které dělal, byly prostě jiné. Proto ho taky řada architektů neměla ráda. Vycházel z přírodních struktur a pevně tomu věřil. Byl to vizionář. Už před 30 lety kreslil věci, které se staví až dnes. A i to je potřeba. Čím bude architektura pestřejší, tím líp. I když se tomu ostatní vysmívají nebo to považují za perverzní a staromilce to bude šokovat. Proto fandím i takovým stavbám. Praha je vstřebá.

* Tipl byste si tenkrát v 90. letech, že se trend za zhruba 20 let posune od podnikatelského baroka k současné minimalistické architektuře a pasivním domům?

Samozřejmě jsem doufal, že se situace zlepší, a taky ano. Movití občané jsou dnes mnohem kultivovanější, s lepším vkusem, oslovují kvalitní architekty. Navíc se snaží být co nejvíc nenápadní, na rozdíl od okázalých zbohatlíků z porevoluční éry, kteří pak většinou svůj kapitál ani nebyli schopni udržet. Nicméně těch kvalitních staveb, které se tady postaví, jsou stále jen procenta. Všechno ostatní jsou domy, které většinou ani nenavrhovali architekti.

* Má nějaká stavba z posledních let šanci zapsat se do historie podobně, jako třeba vila Tugendhat?

V každé době vznikne něco zajímavého, i když některé období tomu příliš nesvědčí. Například takový hotel International v Praze-Dejvicích postavený v 50. letech je pochopitelně zapsán jako památka, ale spíš jako kuriozita než příklad dobré architektury. Ale občas se i v totalitním období může zrodit něco mimořádného, jako třeba vysílač a hotel na Ještědu od Karla Hubáčka. Nebo pavilon „Z“ na brněnském výstavišti, plavecký bazén v Podolí, hotel Park či nové věže emauzského kostela. Ze současných staveb má mezinárodní úroveň třeba palác Euro na Václavském náměstí od studia DaM a řada dalších staveb.

* V roce 2005 jste řekl, že vám vadí nevkus a nepraktičnost při zařizování bytů, kdy je dominantou obýváku domácí kino jako nějaký oltář. Změnilo se to nějak za těch jedenáct let?

Nedokázal bych bydlet v minimalistickém bytě, kde je obrovská sedací souprava s velkou televizí, ale žádné knihy a výtvarná díla. Ty přitom interiér zútulní a něco vypovídají o svém majiteli, o jeho individualitě. Obecně mi také chybí víc měkkých a teplých materiálů, byty pak působí zbytečně studeně a mají špatnou akustiku.

* Ještě něco byste zmínil z těch současných nešvarů či chyb?

Obrovská okna bez závěsů pro maximální výhled, a to kolikrát i tam, kde není nic zajímavého k vidění. Nic proti velkým oknům. Jsou pak sice větší tepelné ztráty, ale to se dá dneska řešit třeba trojskly. Chyběla by mi ale intimita. Někdy člověk nechce být jak ve výkladní skříni. Hodně lidí má také tendenci v maximální možné míře zastavit pozemek, takže pak kolem domu místo příjemné zahrady zbude jen malý proužek zeleně. Zbytečně mnoho zázemí ze svých sídel ukrajujeme pro své motorové miláčky. Budují se garáže pro dvě tři auta. V praxi to pak stejně končí tak, že auto stojí na ulici, protože neustále zajíždění a vyjíždění je otravný proces, a z garáží se stává skladiště. Nadšený nejsem ani ze střešních zahrad nebo zatravněných střech. K nám to nepatří.

* Proč myslíte?

Zelené střechy jsou ve světě velká móda, třeba v Holandsku, a je to nádherné, ale musí se to umět. V našich klimatických podmínkách je to velmi obtížné, většinou se tam rostlinám nedaří a ve finále to nevypadá hezky. Nedávno jsem dokonce viděl projekt jednoho renomovaného ateliéru, architekti všude plánovali vysázet stromy, i na střechách domů. Vypadalo to efektně, ale v našich podmínkách strom na střeše nikdy neporoste. Hlína musí mít patřičnou hloubku, což má zase větší nároky na statiku domu. A co když vyroste vysoký strom, přijde bouřka a on spadne na sousední dům? Na obrázcích takové nápady vypadají dobře, ale realita bývá jiná.

* Když jste zmínil ty stromy. Rozmáhají se u nás mimo jiné i klasické sruby ve skandinávském stylu. Máte problém s tím, když se někdo inspiruje zahraničním stylem?

Trochu odbočím. Máme chatu na Vysočině, je to 300 let starý domek. V posledních letech se tam objevila móda stavět si právě kopie těchto starých domů a venkovských statků. Dřív to dělali trochu neumětelsky, zvolili jiný sklon střechy a hned bylo poznat, že to není pravá stará chalupa, ale špatná napodobenina. Strašně totiž záleží na proporcích a materiálech. Dneska už jsou některé kopie natolik sofistikované, že si lámete hlavu, zda je to originál, či ne. Moc tomu nefandím. Vždy by se mělo dát nějakým způsobem najevo, že jde o soudobou architekturu, a nemělo by se to tvářit jako napodobenina něčeho starého. Ale budiž, vadí mi to míň než případ, který zmiňujete. Finský nebo ruský srub z obrovských klád jak pro babu jagu je cizorodý styl, který sem prostě vůbec nepatří.

* Kdysi jste ale řekl, že byt ani dům není předváděcí síň nebo salon, že bychom se v něm hlavně měli cítit dobře. Tak co si má se sebou člověk počít, když po takovém třeba selském stavení touží?

Řekl bych mu, ať si ho koupí. Těch opuštěných, v jižních Čechách nebo na Vysočině a zejména v Sudetech je přece stále dost. Opravit to dá někdy větší práci než postavit dům na zelené louce, ale aspoň máte pocit nějaké autenticity.

* Populární je dnes ekologické smýšlení. Předpona eko diktuje nové směry a trendy i v architektuře. Nízkoenergetické a pasivní bydlení jsou jakousi novodobou mantrou. Nejsou pak takové domy s rekuperací vzduchu, kde nelze normálně vyvětrat, jedním z dalších extrémů?

Na základě svého pozorování jsem dospěl k závěru, že existují dva typy ekologických staveb. Jeden jsem před lety viděl v Berlíně a kupodivu vznikl v rámci projektu na sociální výstavbu. Navrhl ho slavný architekt a fungoval dokonale. Když jsem tam přijel, před domem seděli lidé a okolo stály zaparkované luxusní auťáky, mercedesy a porsche. Ptám se, zda tohle má být sociální výstavba? Architekti se smáli a vysvětlili mi, že aby dům mohl být nízkoenergetický a mohl ho projektovat jeden z nejslavnějších světových architektů, musel být tak drahý, že si ho mohl dovolit jen zámožný člověk.

* No právě. Ti méně majetní si dražší pasivní dům často dovolit nemůžou. Takže módní vlna pro horních deset tisíc? Tak člověk v tom cítí trochu snobismus, alespoň takový byl tehdy můj pocit. Ale je tu i druhý extrém, nízkoenergetické domy, které si postavili sami lidé, jež tomuto stylu propadli. Jeden takový, vystavěný pod zemí, jsem také navštívil. Nebyla tam žádná okna, jen jakési světlíky. Mně tam bylo úzko. V ponurém interiéru byla cítit plíseň. Zřejmě to nefungovalo, jak mělo. Ale majitel jím byl tak nadšený, že jsem mu nedokázal nic říct. Neustále něco kreslil a propočítával, aby mi dokázal, že náklady na jeho provoz jsou směšné. Říkal jsem si, ale za jakou cenu?

* Zkuste být vizionář a tipnout, kam se posune trend pasivních domů za takových deset patnáct let?

Myslím, že móda extrémně energeticky úsporných domů časem pomine. Mnohým dojde, že totiž mají i své meze. Trend vznikl v době, kdy se lidé báli, že se vyčerpají zdroje. Nejenže se nevyčerpaly, ale objevily se ještě četné další, třeba břidlicový plyn. A pokud se přejde na elektromobily, klesnou i nároky na těžbu ropy. Ten zásadní důvod ke stavbě ekologických domů tak z části pomine. Ale rozumné věci, které šetří energie i přírodu, jistě zůstanou.

* A nějaké nové trendy na obzoru nevidíte?

Architektura a stavebnictví už dnes není jen o zedníkovi, cihlách a maltě. Je to sofistikovaný technický obor. Stále více se budou používat materiály, které byly dříve běžné při stavbě letadel nebo družic. Titanová ocel, speciální skla a plasty mají takovou nosnost, jež umožní budovat tvary, o kterých se nám ani nezdálo. Ateliéry už bez výjimky pracují s computerovými programy, které během krátké chvíle spočítají i ty nesložitější konstrukce. Díky tomu všemu se v architektuře otvírají nevídané možnosti, o kterých jsme dřív mohli jen snít. Stavební výroba navíc přináší nemalé zisky. To vše ale trochu svádí, což může být ve výsledku nebezpečné. K profesi dobrého architekta proto patří také pokora a cit.

***

„Podnikatelskému baroku jsme se vysmívali.“ „Laici mají přehnané představy o prostoru.“ „Kvalitní architektura se stala jednostrannou.“ „Současní boháči jsou mnohem kultivovanější.“ „Finský srub k nám nepatří.“ „Móda energeticky úsporných domů pomine.“