ZKO ČUS Zlín

MILIARDY PRO NOVÉ JÁGRY

20.9. 2016
MILIARDY PRO NOVÉ JÁGRY


Luděk Mádl
MEDAILE Z OLYMPIÁD A ŠAMPIONÁTŮ VOZÍ ČESKU SKVĚLÍ JEDNOTLIVCI, VYCHOVAT CELOU GENERACI PO VZORU FOTBALOVÝCH HRDINŮ Z WEMBLEY NEBO ZLATÝCH HOKEJISTŮ Z NAGANA SE PODAŘILO NAPOSLEDY ZA SOCIALISMU. STARÝ SYSTÉM SE ROZPADL, NYNÍ SE ŘEŠÍ, JAK VYBUDOVAT NOVÝ.

Za poslední půlstoletí z Prahy na letní olympijské hry nikdy neletělo tak málo sportovců jako letos do Ria de Janeira. Když tedy samozřejmě nepočítáme olympiádu v roce 1984, na kterou komunistická vláda nepustila z Československa nikoho. Letos se dostalo na 105 vyvolených, nejméně od Tokia 1964. Proč letos cestovala tak malá výprava? Proč byl nominační seznam o 28 jmen kratší než před čtyřmi lety, kdy hry hostil Londýn? Jeden z důvodů je nasnadě: Teprve potřetí od druhé světové války scházeli zástupci alespoň jednoho kolektivního sportu. Prostě se žádný český tým na olympiádu nekvalifikoval.
„Trend je jasně patrný už řadu let. Medaile pro Českou republiku dokážou sbírat mimořádně talentovaní jednotlivci, kolem nichž lidé v jejich okolí umí vytvořit natolik kvalitní podmínky, že díky tomu Špotáková, Samková nebo Krpálek dokážou sbírat zlaté úspěchy. Jenže fotbalový nebo basketbalový tým jen na jedné hvězdě nepostavíte,“ říká Miroslav Jansta, předseda České unie sportu (ČUS). „Na dlouhodobém výkonnostním poklesu českých kolektivních odvětví je jasně vidět, jak je český sport podfinancovaný a zároveň mu schází systém, který nejenže by produkoval větší množství medailistů, ale navíc by na hřiště dostal i mnohem víc dětí,“ dodává Jansta.
Víc peněz bude. „Letos jde z rozpočtu našeho ministerstva do sportu 3,75 miliardy korun, napřesrok už to bude šest miliard,“ říká ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová. Ve výhledu je pak i další meziroční navyšování na 7,5 či 8,5 miliardy korun. „Jenže ministerstvo kultury hospodaří s 12 miliardami, přinejmenším stejnou finanční podporu by si od státu zasloužil i sport,“ argumentuje Miroslav Jansta.
Ten vedle unie sportu řídí i Českou basketbalovou federaci. A byly to právě košíkářky, kdo poslední dobou čest kolektivních sportů na olympijských hrách zachraňoval – viz grafika na této dvoustraně. Z ní je patrné, že od rozdělení Československa startovali pod pěti kruhy právě jen basketbalistky a jednou fotbalisté. Hovoříme samozřejmě o letních sportech. Český lední hokej zaujímá v zimním programu přece jen jiné postavení, nicméně i v dunění mantinelů dnes rezonuje spíše jen vzpomínka na staré dobré časy.

Inspirace pro ryšavého trenéra

V té souvislosti se nabízí malá hádanka: Víte, co mají společného Jaromír Jágr či Martin Straka s Pavlem Nedvědem a Karlem Poborským? Tedy samozřejmě kromě toho, že jsou s jejich jmény spojeny poslední velké úspěchy českého hokeje a fotbalu. Vězte, že se všichni narodili v roce 1972. A to není jen kuriozita. Skrývá se tu i kus odpovědi na to, proč na jejich rovnocenné následovníky stále čekáme.
Snadno lze spočíst, že Jaromíru Jágrovi bylo na konci roku 1989 sedmnáct let. A pro něj, stejně jako pro všechny jeho spoluhráče, kteří v roce 1998 vyhráli v Naganu olympijské zlato, platilo tedy bez výjimky, že v mládí prošli systémem výběru a výchovy sportovních talentů, jehož nejdůležitější součástí byla v socialistickém Československu tréninková střediska mládeže. Pro fotbalové hrdiny z finále Eura 1996 ve Wembley to platí jakbysmet.
Po změně společenských poměrů v roce 1989 se tahle střediska zrušila. Nedvěd, Poborský či Šmicer ještě pomohli Rosickému nebo Čechovi do semifinále fotbalového Eura 2004, ale žádná další silná generace v kolektivním sportu, tedy s čestnou výjimkou stříbrných basketbalistek z MS 2010, už se tu neobjevila. To není reklama na socialismus, to je prostě fakt. A příčinná souvislost se zrušením systému je zjevná.
Výchovu fotbalových talentů přijížděl léta do Prahy okukovat jeden ryšavý trenér z Drážďan, jmenoval se Klaus Sammer. Syn Matthias po něm zdědil nejen barvu vlasů, ale i schopnost dívat se kolem sebe a nechat se inspirovat. Ještě než ty vlohy uplatnil, vyhlásili ho ovšem v roce 1996 nejlepším fotbalistou Evropy, i díky tomu, že ve finále Eura Němci se Sammerem v sestavě porazili český tým s Nedvědem a Poborským.
Jenže pak i německý fotbal potkala sportovní krize. Vývoj hry se posunul k větší dynamice pohybu a Němci, spoléhající na sílu a vytrvalost, to včas nezachytili, jejich mládežnické týmy ztratily konkurenceschopnost.
Matthias Sammer, tentokrát už v roli sportovního šéfa německého svazu, patřil mezi ty, kdo našli řešení. Dnes už Německo znovu produkuje množství špičkových talentů. I díky tomu, že Sammer prosadil aplikaci podobného systému výchovy mládeže, jaký znal z NDR a Československa. „V porovnání se Západem fungovala ve východních zemích v 80. letech profesionálnější a systematičtější struktura výchovy sportovní mládeže. Vývoj hráče směřoval odněkud někam, cíleně. Tomu, kdo ten systém nezná, je obtížné ho vysvětlovat. Dnes všichni chtějí úspěchy hned. Jenže systematičnost vyžaduje čas. Alespoň deset let,“ vysvětluje Matthias Sammer.
To, co z československého receptu Němci úspěšně okopírovali, se nyní Fotbalová asociace ČR snaží oživit také, když zřizuje regionální akademie. Systém, který se chystají znovu vzkřísit i další české sporty, lze popsat snadno: Stáhnout největší talenty z kraje na jedno místo, časově sladit jejich tréninkové podmínky se školou, dát jim k dispozici kvalitní hřiště a hlavně kvalifikované trenéry. Pilotní fotbalový projekt už funguje v Plzni, další akademie budou rychle přibývat. Financovány by měly být z dotací od ministerstva, ale i z rozpočtů jednotlivých krajů.

Horší už jsou jen Malta a Bulharsko

Srovnávat fakta z minulého století se současností může být ošidné. Československo si tajně pomáhalo i centralizovaným dopingovým programem, navíc patnáctimilionový stát ze širší základny logicky produkoval větší počet talentů než dnes samostatné Česko.
Na olympiádu 1988 do Soulu mířilo se lvíčkem na prsou 163 reprezentantů. Poslední československá výprava pak v roce 1992 v Barceloně čítala 208 sportovců, vedle vytáhlých košíkářek jeli tehdy naposledy i házenkáři a tým vodních pólistů, většinou Slováků. Připomeňme, že letos cestovala do Ria výprava zhruba poloviční.
Socialistické Československo vyčlenilo v roce 1989 na sport 0,65 procenta státního rozpočtu. Nově se rodící demokracie měla zjevně jiné priority, dotace do sportu postupně klesaly až do nejnižšího bodu v roce 1993, kdy částka přidělená sportu odpovídala jen 0,17 procenta z celkových výdajů státu. Ten tehdy do majetku českých sportovních organizací vložil loterijní firmu Sazka. Hospodařily s ní ale tak špatně, že o ni v roce 2011, kdy na ni byl vyhlášen konkurz, přišly. O výnosy z ní už o několik let dříve, Sazku ekonomicky vyčerpal a zlomil projekt stavby vysočanské arény.
Podfinancování sportu ze strany státu demonstruje statistika z roku 2009. Ta prozradila, že v přepočtu na jednoho obyvatele vydávají v Evropské unii na sport méně než Češi už jen Malta a Bulharsko. Od té doby situace víceméně stagnovala a výraznějšího zlepšení se má český sport dočkat až v roce 2017, kdy by slibovaných šest miliard korun mohlo činit zhruba 0,5 procenta státního rozpočtu.
„Ale můžeme mít třeba dvacet miliard, jenže ty se prošustrují, když je nevložíme do funkčního systému,“ upozorňuje předseda České unie sportu Jansta. „Ministerstvo sportu tu bylo za první republiky a de facto i za socialismu, jen se jmenovalo Český svaz tělesné výchovy,“ rekapituluje. „Po roce 1990 zůstal sport pod ministerstvem školství, kde se o něj staralo asi jen 15 úředníků. Propásli jsme šanci amerikanizovat zdejší školství po vzoru USA, kde je budován kult sportu spojený s hrdostí na vlast. Jeho výsledky vidíme na každé olympiádě.“
Základ systémové nápravy vidí Jansta ve zřízení ministerstva sportu. „Potřebujeme vlastní kapitolu v rozpočtu, hlas sportu ve vládě, více peněz a hlavně úřad, který bude mít kapacitu jejich funkční rozdělování také kontrolovat. Za budování systému výchovy mládeže musí být samozřejmě zodpovědné hlavně jednotlivé sportovní svazy. Odmítám ale, aby všechny peníze směřovaly přes ně, už letos se podařilo prvně spustit dotační program, ze kterého čerpají přímo kluby a tělovýchovné jednoty. A jeho význam by měl průběžně stále narůstat.“
Víc získaných medailí by podle Jansty mělo znamenat i víc sportujících dětí. „Musíme profinancovat infrastrukturu, vybudovat hřiště, zaměstnat trenéry. Aby to nedopadlo, jako když basketbalistky získaly na MS stříbro a žádný nával dětí pod koše to nepřineslo. Protože se prostě neměly kam hlásit. Kluby zanikají, o všechno se starají jen dobrovolníci, z jejich strany jde vlastně o charitu. To musíme změnit.“