ZKO ČUS Zlín

Sportovci nemají vliv na vlastní osud

26.8. 2016
Sportovci nemají vliv na vlastní osud


ZEŤÁK LUKÁŠ KRPÁLEK JE OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ, „JEHO“ TENISTÉ PŘIVEZLI Z RIA TŘI MEDAILE. „JE TO DOBRÉ OBDOBÍ,“ USMÍVÁ SE IVO KADERKA, PŘEDSEDA TENISOVÉHO SVAZU. BUDOUCNOST SPORTU OBECNĚ ALE UŽ TAK VESELE NEVIDÍ. „ZTRÁCÍME VLIV A AUTONOMII,“ ŘÍKÁ MOCNÝ FUNKCIONÁŘ A ČLEN VÝKONNÉHO VÝBORU ČESKÉ UNIE SPORTU.

* Lukáš vám v judu udělal radost, tenistky v Riu řádily, docela slušná olympiáda, ne?

Lukáš, to je samozřejmě fantazie, ale pozor, já to říkal už před olympiádou, že to tam vyhraje! Byl jsem vnitřně přesvědčený, že když projde prvním kolem, vyhraje to celé. Toho prvního kola jsem se ale hodně bál… Zrovna včera jsem hlídal jejich malého Toníka, Lukáš oslavoval. A tenis? Nechci, aby to vyznělo blbě, ale já byl tak trochu zklamaný. Petře Kvitové jsem na zlato hodně věřil, velká škoda. Kdyby postoupila do finále, vyhrála by ho. Deblistky Hlaváčková– Hradecká měly v semifinále tři mečboly. Nevyužily. A také Bára Strýcová s Luckou Šafářovou měly první set v semifinále dobře rozjetý… Mohli jsme mít české finále v deblu a Petru v singlu, to už pak nevím, co by se dělo. I tak je to samozřejmě fantazie.

* O Petře Kvitové jste to řekl přesně, letos je strašně nečitelná, jako by něco „uvnitř“ chybělo. Nakopne ji bronz?

Vezměte si, je jí dvacet šest let. A co má za sebou? Dvakrát vyhrála Wimbledon, čtyřikrát Fed Cup, vyhrála Turnaj mistryň, ve světové špičce už je spoustu let. A je to normální děvče, nezkazila se. Chce být zamilovaná, spokojená, takové ty normální věci, které pořádně nemá od sedmnácti let. Je to jako v písničce od Elánu – o smutku vítězů, kteří proběhli cílovou páskou, kdy vítěz ztrácí jeden z cílů… Neboli hledejte každý den novou motivaci, když už jste vyhrál všechno, co jste mohl… Hledejte donekonečna tu obrovskou sílu, která musí být zcela nezbytná k dalším velkým vítězstvím. Je to nepředstavitelně těžké. Každý den na kurt, pořád to stejné. A neustále sedíte na kufru a létáte z jednoho konce světa na druhý. Není to lehké udržet špičkovou výkonnost, zvláště v tom ženském tenise. Ale jsem přesvědčený, že olympijská medaile pomůže k další motivaci.

* Máme už několikátou generaci skvělých tenistů, třeba fotbal teď prožívá útlum, je kritizovaný, lidé si zvykli na kvalitu. Nebojíte se, že tohle potká i tenis?

Největší problém je dostat děti od Facebooku, playstationů a debilních počítačů, které se sociálními sítěmi mrzačí dnešní svět. Tenis je navíc těžký, není jednoduché se ho naučit. Vybudovat dnešní pozici absolutní světové špičky bylo strašně těžké a udržet dnešní pozice je a bude o to náročnější. V roce 1998 – když jsme s mým týmem začínali – jsme byli na pokraji finančního kolapsu, svaz měl dluhy v řádech desítek milionů a neměli jsme jediné tréninkové středisko mládeže. Dnes vedeme dlouhodobý světový žebříček ve Fed Cupu i Davis Cupu, v rámci ITF jsme nejúspěšnější federací na světě… Neexistuje světová týmová soutěž, kterou bychom ještě nevyhráli. Ale stále je a bude někdo kecat nesmysly o tom, jak by se měly věci dělat jinak, bez ohledu na vskutku nadpozemské úspěchy, kterých český tenis dosahuje.

* Tak nějak tušíme, že máte na mysli svého věčného kritika, někdejšího tenistu a předsedu svazu Jana Kodeše.

Nikoho záměrně nejmenuju, takže řekněme – třeba. Kdyby alespoň někdo z těch věčně ubrečených a ukřivděných, kteří nikdy nepřekousnou, že s dnešními úspěchy neměli a nemají vůbec nic společného, přišli třeba v roce daviscupového finále 2009 a řekli: Nemáme vás rádi, ale neděláte to tak špatně… Zato dva dny po daviscupovém finále už troubí do médií bláboly a krizi českého tenisu… Zrovna tak tisíckrát obehraná písnička, proč neděláme velký turnaj ATP. Neděláme, protože cesta k obrovským úspěchům českého tenisu vede přes desítky menších mezinárodních turnajů ITF Futures a Challengerů, kde dostávají šance především mladí čeští hráči, nikoli přes jeden turnaj ATP za 60 milionů. Velké věci se budují zespodu. Anebo jste už viděl stát pyramidu na špičce? Rozhodují pouze výsledky, všechno ostatní jsou jalové kecy.

* Kamarád má třináctiletou dceru, která hraje na slušné úrovni. Ročně ho to stojí asi 200 tisíc korun. Je tenis sportem jen pro bohaté?

Každý sport, snad kromě florbalu, je dnes drahý – když ho chcete dělat pořádně a umět ho. Samozřejmě, tenis je extrémně drahý, na fotbal potřebujete kopačky a míč, na tenis v zimě halu, drahé vybavení, trenéra… Je to náročné. Na začátku je to většinou o entuziasmu, energii a nákladech rodičů dětí. Nicméně systém soutěží a turnajů tenisového svazu včetně zcela ojedinělého projektu pro nejmenší, mini a baby tenisu, brzy odhalí talentované a šikovné děti. Děti hrají tenis v klubech, kterých je v ČTS cca 1200. Ty nejúspěšnější vstupují do přípravy v Tréninkových střediscích mládeže do 14 let, kterých máme 16 napříč celou republikou. Pak postupují do Středisek vrcholového tenisu do 16 let a nejúspěšnější mladí reprezentanti se připravují v Národních tenisových centrech. Před pár dny jsme se bavili s Jiřím Novákem, daviscupovou legendou a nedávným pátým hráčem světa. I podle jeho názoru takto zorganizovaný systém přípravy a takto velkorysou celorepublikovou – svazovou – podporu mladých tenistů nenajdete nikde na světě. Střediska, systém soutěží, turnajů, klasifikace, informační systém i péče o mladé reprezentanty.

* Sedíme spolu v lóži na pražské Štvanici. Bude to zase někdy reprezentativní stadion? Tenis by si to přeci zasloužil…

Dnes na sportovní stavby tohoto rozsahu nejsou finance. V roce 2005 jsme měli spočítané, byla už hotová i studie, že by to stálo kolem 450–500 milionů korun. Chtěli jsme vybudovat mobilní střechu. Tím by se stadion stal celoročně využívatelný, hrály by se tu Davis Cup i Fed Cup, které se konají většinou v zimě a na podzim. Nakonec to nevyšlo. Také jsem slyšel, že „někdo“ měl plány, že by stadion zboural a udělal zde největší prolézačku v Evropě. Ale to se nemůže stát a ani nestane, protože to je náš majetek. **

* Hned po Kypru má Česko druhé nejnižší příjmy ze státu do sportu v celé Evropské unii. Lesk těch současných olympijských medailí je sice oslňující, ale neobáváte se, z pozice mocného muže českého sportu, že to brzy přejde? Peněz je méně a méně…

Svět se až brutálně mění, dnes jsou často jiné priority než jít za svým sportovním snem a obětovat tomu všechno. A samozřejmě našemu sportu hodně chybějí peníze. Peníze sportovců drží v rukou politici, protože sportovci – bohužel – hloupě a nezodpovědně ztratili svůj hlavní zdroj financování – společnost Sazka. Sport přišel o zdroj peněz a hlavně, a to je klíčový problém, ztratil vliv na loterijní zákon a tím možnost financovat sport z výtěžku loterií, kursových sázek a hazardu. Kdyby Aleš Hušák, bývalý ředitel Sazky, nechtěl růst do nebe, tak by se to nestalo. Sazku má dnes privátní subjekt, který si vede excelentně a Sazka vydělává mnohem více než kdykoli předtím.

* No jo, žádní osobní kuchaři či bizarnosti typu nákupu hradu Rabštejn jako za Hušáka, který teď mimochodem kandiduje do Senátu s heslem „Zbraň do každé rodiny“.

Panebože, opravdu? To je síla, to jsem nevěděl… Kdyby ale zůstala bývalá legislativa a tehdejší loterijní zákon a Sazka by měla dnešní majitele, topil by se sport v penězích. Sazka by odváděla miliardy z výtěžku sportovcům, což je dnes úplně jinak. Dnes to Sazka nemusí, lépe: nesmí, podobně jako sázkové kanceláře a jiné loterijní společnosti. Přitom sází se zejména na sport, že… Neboli vliv sportovců na financování sportu a svůj osud tak dnes fakticky neexistuje. A to je strašný průšvih.

* Kolik je rozpočet?

V dobách největší finanční pohody to bylo okolo 150 milionů korun ročně, ale to jsme získali o 45 milionů z reklamy více. Příjmy z reklamy se zužovaly paradoxně s postupným přechodem ekonomiky od státních firem k privátním. Zahraniční majitelé největších českých firem se nepředhánějí v investicích do českého sportu, téměř zmizelo sportovní mecenášství – samozřejmě až na výjimky. Pokud to řeknu surově: nejúspěšnější český sport tenis – paradoxně – v zásadě nemá jak nabídnout privátnímu trhu adekvátní reklamní produkt. „Zásah“ komerčního prostoru reklamou prostřednictvím tenisu je ve srovnání například s hokejem a fotbalem nesrovnatelně malý. Fotbal a hokej mají kromě možnosti zaplnit své stadiony a arény při extralize a startech reprezentace téměř neustále. A k tomu televizní přenosy z těchto sportů běží každý týden. V Davis a Fed Cupu vlastní všechna práva včetně televizních ITF, takže hráči mohou mít pouze „nášivku“ – 19 centimetrů čtverečních na rukávu trička a v prostorách stadionu můžete mít dva až tři partnery na bannerech na hrazení u kurtu. A ke všemu, česká ekonomika je malý tržní prostor, který nemá jak vygenerovat desítky a stovky milionů korun ročně na pořádání turnajů ATP tour neboli – z pohledu ČTS – ztrátových akcí, které by spolykaly zbytek disponibilních příjmů ČTS. Státní giganty, firmy vlastněné státem, dnes nepodporují sport vůbec. A to je hrozná škoda. Není totiž v globální konkurenci mnoho tak luxusních českých produktů, jako je například český tenis.

* Na Aleše Hušáka jste podali za Českou unii sportu žalobu na miliardu. Vážně věříte, že máte šanci vyhrát?

Česká unie sportu to musela udělat. Mimo jiné i proto, aby neztratila tvář. Český sport přišel o majetek – společnost Sazka za několik dobře placených funkcí v akciovkách ČSTV a za pár chlebíčků a lístků na olympiádu, kterými se ošetřovali věrní… Jak říkám bez skrupulí: Debilové přišli o majetek a jestě si mysleli, že všechno dělali správně.

* Je právě Skiareál Špindlerův Mlýn nejcennějším majetkem ČUS?

Ano, je to naše rodinné stříbro.

* Prodáte to někdy?

Ne, to chtělo udělat bývalé vedení ČSTV. To jsem se dozvěděl ex post, že údajně měly být připraveny prodeje krkonošských akciovek, čímž chtěli vyrovnat ty ekonomické průšvihy Sazky. Prodávat to je nesmysl, vždyť co jiného bonitního dnešní ČUS zdědil z minulosti?

* Možná ještě zrezlý strahovský areál a tréninkové centrum v Nymburku…

Bylo to fenomenální tréninkové centrum, bohužel „milion“ roků se tam nic neopravilo. Snad se to podaří revitalizovat a zrekonstruovat. Potenciál takového národního sportovního centra je obrovský. **

* ČUS na to ale peníze nemá.

Ne. Ale je tady Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které by přesně pro tento typ projektů mohlo a mělo najít zdroje.

* Navíc se nám zdá, že ani moc nefunguje spolupráce s Českým olympijským výborem.

Předseda ČOV Jirka Kejval je můj kamarád, je to charakterní kluk, vizionář, diplomat. On je asi větší diplomat, já jsem asi poněkud tvrdší vyjednávač…, ale respektujeme se, rozumíme si. Myšlenka, že ČOV bude jediným a hlavním hegemonem českého sportu a potlačí ČUS, byla nesprávná a špatná a každý z bossů českého sportu ví, že jsem na to upozorňoval od začátku, kdy se s touto vizí začalo pracovat. A pak byly zbytečné disharmonie, třecí plochy mezi ČOV a ČUS a emoce a bůhvíco ještě a hlavně, ztratilo se zbytečně moc energie, která mohla být nasměrovaná jedním směrem ve společném tlaku na stát při negociacích o budoucím financování sportu.

* Jaká je ideální suma, která by měla jít od státu do sportu? Bylo i sedm miliard, teď přes tři miliardy korun.

Nejméně 10 miliard. Ale bohužel tak nějak tuším, že se to brzy nestane.

* A jak se tomu alespoň přiblížit?

Ministryně školství Valachová byla na olympiádě v Riu z našich sportovců nadšena. Určitě chápe, jak je pro stát důležitý sport a jak je pro sport důležitý stát. Má šanci a příležitost sportu hodně pomoct. Uvidíme.