ZKO ČUS Zlín

Zlatý Bělehrad už tolik nebolí

24.6. 2016
Zlatý Bělehrad už tolik nebolí



Miroslav Gajdůšek, držitel bronzu z Eura 1980, stále pozorně sleduje fotbal. „Je rychlý, ale ne technický. Někteří dnešní reprezentanti by si dříve ani neškrtli.“

ČR Za československou fotbalovou reprezentaci odkopal 48 zápasů a dal v nich čtyři branky, vyhrál premiérové mistrovství Evropy do 23 let, má bronz z Eura dospělých. Miroslav Gajdůšek však ví, že branek i úspěchů mohlo být více. Nejvíce ho mrzí zranění z roku 1976, kvůli němuž přišel o zlatý evropský šampionát v Bělehradu.
„V kvalifikaci jsme v záloze nastupovali nejčastěji s Knappem a Bičovským. A shodou okolností jsme do Bělehradu nejeli ani jeden. Já měl zlomenou nohu, Bičovský záda, Knapp koleno,“ vzpomíná Gajdůšek na terase svého domu v Otrokovicích, kde se narodil a kam se oklikou přes Prahu, Vítkovice a Přerov vrátil. Po čtyřiceti letech si už nepamatuje, jak ke zranění přišel. „Buď to bylo v přátelském zápase Dukly s Ghanou, nebo mi na tréninku přilehl nohu brankář Viktor. Nestihl jsem se dát dohromady. Tak rychlé léčení jako teď nebývalo.“
Na zlato se mužstvu nepovedlo navázat, bronz byl ale také úspěchem. Atmosféra Eura však byla proti současným velkým akcím komorní. „Zápasy ve skupině jsme hráli na Olympijském stadionu v Římě a chodilo na ně pár tisíc lidí. Návštěvy se zvedly až v zápasech o medaile,“ podotýká Gajdůšek.
Podobné to bylo s publicitou. „Dříve to bylo v poklidu. Teď se z toho dělá megaakce, je to hodně o penězích.“
Zápas o bronz vyhrálo Československo nad domácím týmem v penaltovém rozstřelu 9:8, v sedmé sérii se trefil i Gajdůšek: „První pětka byla dopředu určená. Nakonec museli skoro všichni. Věřil jsem, že proměním.“
Za bronz na letošním šampionátu byly pro české hráče vypsány tučné prémie. Tehdy Gajdůšek a spol. dostali pár tisíc korun. „Proti Bělehradu se to nedalo srovnat. Tam byla odměna snad 80 tisíc korun. Trenér Ježek se bil, abychom ji dostali i my, co jsme do Bělehradu kvůli zranění nejeli. Ale šéf ČSTV Himl to zatrhl. Po letech jsme dostali duplikát zlaté medaile,“ ukazuje Gajdůšek malou minci.
Pro Gajdůška byl zápas s Itálií zároveň neplánovanou rozlučkou s dresem se lvíčkem na hrudi. „Tenkrát jsem odešel z Dukly do Vítkovic. Duklu začal trénovat Láďa Novák a na mém místě upřednostňoval Tomáše Kříže. Nechtěl jsem sedět, tak jsem šel pryč. Měl jsem vydržet. Třeba bych si pak zahrál ještě na mistrovství světa ve Španělsku,“ mrzí Gajdůška.
Byť u fotbalu aktivně nepůsobí, pořád ho sleduje. „Je úplně jiný. Dnes je to více o běhání, rychlejší, my jsme hráli techničtější fotbal. Někdo říká, že to byl chodící fotbal. Jenže teď polovička hráčů z první ligy neumí zastavit balon. To za nás neexistovalo. Někteří reprezentanti by za Duklu našich časů ani nemohli hrát,“ srovnává Gajdůšek. Právě probíhající Euro ve Francii sleduje. Mizerná hra a brzký konec našich fotbalistů ho mrzí. „Je mi ale jedno, jestli hraje Portugalsko nebo Francie, těší mne všechny zápasy. Jakmile nejsem v práci, dívám se,“ říká Gajdůšek.