ZKO ČUS Zlín

Za ZLATO bylo 36 tisíc

17.6. 2016
Za ZLATO bylo 36 tisíc



Na ten turnaj nezapomenou, i když už jsou o 40 let starší. Jeli na něj jako ořezávátka, vraceli se s titulem mistrů Evropy! A ve finále s Německem byli králi. Karol Dobiaš vstřelil druhý gól Československa, Antonín Panenka rozčísnul penaltový thriller patentovaným dloubákem.

První už nemá dlouhé havraní háro, po kterém fanynky šílely. Pořád je to však švihák, byť se stříbrným přelivem.
Druhý již je po operaci obou kyčelních kloubů, ale knírek pod nosem nosí stále stejný.
To jsou nyní mistři Evropy, kteří v roce 1976 ve finále turnaje remizovali s Němci 2:2 a v penaltovém rozstřelu je zdolali 5:3.
A i po čtyřiceti letech se výborně doplňují.
Karol Dobiaš chrlí historky kadencí kulometu, jeho celoživotní kumpán Antonín Panenka ho s humorem doplňuje.
„Že jsem dal gól tou mojí dřevěnou levou nohou, to už je historie. A Tondova penalta už do ní vstoupila,“ říká Dobiaš.
„Nejsem typ, který by se probíral výstřižky. Když mě dávají v televizi, radši si to přepnu na Simpsonovi,“ dodává Panenka. Během rozhovoru, který trval jeden fotbalový poločas, se oba rozpomněli na zajímavé detaily z nečekaně zlaté mise.

* Televizní kamery dnes z fotbalu dělají reality show, ale tenkrát v Bělehradě se do zákulisí ještě nesmělo. Co se dělo před finále s Německem v kabině? Muzika ještě asi šatnou neduněla.

Dobiaš: „Muzika? Ne, to vůbec! Já jsem se hlavně věnoval ruce. V zápase s Holandskem se mi vlákno od dresu zažralo v podpaží do masa. Jak jsem v tom lijáku sto dvacet minut lítal, necítil jsem to. Pak mě zlomila zimnice.“

* Co jste dělal?

Dobiaš: „Byl jsem v teplé vodě, potom jsem si dal dva tři čtyři koňaky. Ale druhý den jsem nemohl hýbat rukou. Přitom jsem bez toho neuměl běhat. S rukou při těle mi to nešlo. Celý čtvrtek a pátek jsem netrénoval. V sobotu mě donutili: Patino, musíš se rozcvičit. Tak jsem se rozcvičil. Pak do mě něco nacpali a finále jsem hrál. Stálo mě to potom další tři měsíce. V podpaží jsem měl takovýhle koláč (kreslí velký kruh na dlaň). Hrubý strup, který praskal. A pod ním hnis. Až v Trnavě mi na to dali ichtyolovou mast, která mi hnis vytáhla, změkčila strup a zahojilo se to.“

* Asi jste se málo vnitřně dezinfi koval.

Dobiaš: „To ne. Po finále jsme se opili. K večeři bylo šampaňské, pak jsme na pokoji hráli až do rána karty. Jožko Móder, nebohý Koloman Gögh, Jaro Pollák, Jožo Čapkovič a já. Popíjeli jsme koňáček, plzničky.“

* Kde jste byl vy?

Panenka: „Na společné večeři s přípitkem. Ale dál? Tenkrát jsme nikam nemohli vyrazit, neměli jsme valuty. Jen pár slovenských kluků se šlo podívat do baru, kde popíjeli čtyři hráči z Německa a ti jim něco objednali.“

* Co jste dělal, když jste nehrál karty, ani nebyl v baru?

Panenka: „Já jsem celý večer strávil s kamarády. Přijeli za mnou až z Kanady. Byli od nás z Vinohrad a pak emigrovali. Poprvé v životě jsem měl díky nim ke snídani šampaňské a kaviár. Čekám, až zase uděláme mistrovství Evropy, abych si to zopakoval. Od té doby jsem tuhle dobrotu neměl.“ (směje se) Dobiaš: „Málo lidí mohlo tenkrát vycestovat. Do Jugoslávie se jezdilo jen na devizový příslib. Bylo tam jen pár emigrantů, s kterými jsme se v Bělehradě potkali. Ale já stejně neregistroval, jak to na tribunách vypadalo. Nastoupíte na plac a nic vás nezajímá.“

*

Jak vás tehdy brali Němci? Nedělali na vás ramena? Byli to čerství mistři světa, v čele s legendárním Franzem Beckenbauerem.

Dobiaš: „Ne. Neuměli jsme německy, tak jsme se s nimi ani nedomluvili.“ Panenka: „My jsme pro ně nebyli konkurence. Odjížděli jsme do Bělehradu jako outsideři. I v našem myšlení. Mysleli jsme si, že nic neuděláme.“

* A vidíte, nakonec jste jim v penaltovém rozstřelu sebrali zlato.

Panenka: „Penalty jsme hodně trénovali. Trenéři i my jsme věděli, že už v semifi nále nám můžou pomoct. Říkali jsme si, že s Holanďany můžeme zremizovat, pak vydržet prodloužení a v penaltách je vyřadit. Proto jsme je na soustředění ve Vysokých Tatrách pořád zkoušeli. Dělali jsme to formou penaltového turnaje.“ Dobiaš: „A ještě nám pouštěli z amplionů randál diváků.“ Panenka: „Na stadionu bylo asi 5 tisíc lidí a navrch ten hukot z rozhlasu. Aby to bylo v zápasové atmosféře. Všechny penaltové turnaje vyhrál Franta Veselý, který ve Slavii v životě penaltu nekopal. Když ve finále došlo na lámání chleba a trenéři hledali pátého exekutora, tak někdo nadhodil: Franta Veselý. No jo, ale kde je? A Franta nikde. Všichni jsme se koukali kolem sebe, jenže jako by se propadl pod zem. Až po chvíli jsme ho objevili - seděl v šesté řadě na tribuně schovaný mezi lidmi. V dresu a ani nedutal!“ Dobiaš: „Bál se, že ho trenéři vyberou.“ Panenka: „Pak Laco Jurkemik souhlasil, že na penaltu jde místo Franty. Říkal předem, že dá takovou ránu, že i kdyby to brankář chytl, že ho to odnese s míčem do brány. A taky to splnil.“

* Na pátý pokutový kop jste však napochodoval vy a Seppa Maiera jste překonal nezapomenutelným dloubákem, který jste už předtím zkoušel v lize. To jste se nebál špionů?

Panenka: „Trénoval jsem to dva roky. A měsíc před mistrovstvím Evropy dostal ode mě tuhle penaltu Ivo Viktor na Bohemce. Věděl dopředu, že to takhle kopu, stejně na míč nedosáhl. A Sepp Maier do Ďolíčku nechodil. To byla výhoda.“ (usmívá se)

* Proto vás určili trenéři na rozhodující penaltu?

Panenka: „Já jsem si sám řekl, že chci jít jako pátý. Nejdřív se našli jen tři hráči, kteří byli ochotní jít na penalty: Nehoda, Masný a já. Potom souhlasil Ondruš a nakonec Jurkemik.“ Dobiaš: „Penalty, to už je vabank. Stačí, když se někdo po… Jako v posledním finále Ligy mistrů Juanfran. Kopl to do tyče, Ronaldo naopak dodrbal gól a Real vyhrál. Je to nejen o psychice, ale taky o umění. Musíte se přesně rozbíhat. Tady je šestnáctka (kreslí prstem na stůl), tady je oblouk. Já jsem stával krok a půl za ním. Musel mi přesně vycházet krok. Při penaltě ho nemůžete protahovat, anebo drobit. Díval jsem se na gólmana, kam šel. A poslal jsem to na druhou stranu. Dneska vidím hráče před penaltou stát dva metry od míče. A kopne to vedle. Musíš se rozbíhat!“

*

Jak podrobné tenkrát byly taktické porady před utkáním?

Dobiaš: „Taktická příprava? Trenér Václav Ježek nám řekl sestavu, přidal, kdo bude kopat trestňáky a šlo se na to. Ne jako dneska, kde trenéři ukazují hráčům videa a dávají jim do detailů všechny informace o soupeři.“ Panenka: „Před zápasem s Holandskem se stala jedna neobvyklá věc: přišel za námi do kabiny hlavní rozhodčí, což se nikdy nedělo. Tehdy se to stalo poprvé a ten sudí nám trochu arogantně a povýšeně říkal: Rozhodčí je pán na hřišti, nechci vidět žádné reakce na moje verdikty. Pro nás to zas až takový problém nebyl, protože jsme byli zvyklí poslouchat. Co řekl trenér, to bylo svatý.“

* Takže to spíš rozhodilo Nizozemce?

Panenka: „Asi jo. Samé hvězdy. A teď k nim přijde do kabiny neznámý rozhodčí a začne kafrat, že se mají vyvarovat keců. To je možná malinko rozhodilo. A taky nás trochu podcenili. Pak když už chtěli, tak to nešlo. To je běžná praxe.“ Dobiaš: „Mně trenér Ježek před Holanďany říkal: Patino, hraješ defenzivního záložníka a máš osobku na Johana Cruyff a. Odpověděl jsem: Dobře.“

* Musel jste s ním pořád běhat?

Dobiaš: „Když jsme měli míč, normálně jsem se nabízel na přihrávku. Když jsme ho ztratili, zajímal mě na naší půlce jen Johan Cruyff .“

* Jak se vám na něj hrálo?

Dobiaš: „Naběhal jsem se… Byl stejně starý jako já, čtyřicet sedmička. Hodně kouřil, přesto měl enormní zrychlení. V některých fázích jsem ho nestihl, tak mi pomohl Tonda nebo Jožka Móder.“

* Přebrousili jste ho?

Dobiaš: „Když vidím zpětně některé záběry z toho zápasu, tak párkrát jsem tam vletěl na zem. Já jsem byl v Trnavě, kde jsem hrával, specialista na skluzy. Když napršelo, dělal jsem pěti šestimetrové skluzy. Bral jsem míč i nohy. (usmívá se) A tehdy lilo jak z konve. Každý měl prostě svůj úkol. Nechci se chlubit, ale v tom zápase jsem dal pas Frantovi Veselému, ten unikl holandské obraně, poslal balon před bránu Nehodovi a ten vstřelil gól na 2:1. Pak jsem ještě o půlce získal míč, vyslal hned kolmici Frantovi, který udělal kličku gólmanovi, a bylo to 3:1.“

* Kdo vlastně šéfoval v Bělehradě kabině?

Panenka: „Jednoznačně Ondruš.“ Dobiaš: „Tono Ondruš.“ (souhlasně kývá) Panenka: „To byl tmelič. Dovedl pro mužstvo cokoliv vydupat. I na hřišti byl výkonem lídr. Všichni jsme ho respektovali. Zajímavý byl v tom, že vždycky řekl nějakou hovadinu a začal se tomu sám řehtat. A my všichni jsme se museli smát jemu. Kde seděl, tam byly výbuchy smíchu. Všude rozsíval optimistickou náladu.“

* Jak početný štáb se o vás staral? Dnes mají realizační týmy klidně i přes dvacet lidí.

Dobiaš: „Měli jsme maséra a doktora.“ Panenka: „Tenkrát snad emulze teprve začínaly.“ Dobiaš: „V Trnavě nám masér masíroval nohy mýdlovou vodou.“ Panenka: „Nám jednou došla emulze, tak to masér zředil kafem. Frajeři, co měli chlupatý nohy, se mohli zbláznit, protože jim v chlupech zůstávaly zrníčka. Vypadali, jako když mají neštovice.“ Dobiaš: „Masér v Trnavě používal mast finalgon. Jakmile se nanese, místo se prokrvuje a pálí. Jednou jsem se s ním vsadil o 50 korun, že vydrží, když mu kousek kápnu na přirození. Takže jsem to hezky vymačkal. Za chvíli měl krůpěje potu na čele a běžel pod studenou vodu. Myslel jsem si, že zkolabuje a už nás nikdy nebude masírovat. Naštěstí to pod studenou vodou vydýchal a byl rád, že vyhrál padesátikorunu.“

* Kolik jste na bělehradském triumfu vydělali?

Dobiaš: „Když začnu vykládat, za jaké peníze jsme hráli, rozesmějete se.“

* Nebojte se.

Dobiaš: „Za čtvrtý fl ek jsme měli slíbené prémie čtyři tisíce korun. Za třetí šest, za druhý osm a za první deset. Takže když jsme vyhráli s Holandskem, měl jsem osm tisíc v kapse. A ve finále proti Němcům jsme měli hrát o dva tisíce. To se nám nelíbilo, protože Němci měli brát za vítězné finále třicet tisíc marek. Tak jsme Ondruš, Viktor a já šli za vedením, aby nám přilepšilo.“

* Uspěli jste?

Dobiaš: „Původní prémii za finále zvedli o šest tisíc, takže to dělalo 16 tisíc. A protože Husák se Štrougalem mi dali dalších dvacet, vydělal jsem za mistra Evropy 36 tisíc. V té době to byly velké peníze.“ Panenka: „Tady u nás.“

* Bylo to na auto?

Dobiaš: „Na ojeté auto. Ale taková byla doba.“

* Tenkrát jste se na EURO nemohli jet prodat jako teď vaši nástupci.

Dobiaš: „V roce 1969 jsem hrál s Trnavou úspěšně Pohár mistrů evropských zemí. O rok později jsem jel jako nejmladší reprezentant na mistrovství světa do Mexika. A chtěl mě koupit Feyenoord Rotterdam. Dávali za mě 200 tisíc dolarů. Enormní částka! Umělé osvětlení na 1700 luxů za to mohlo být. Ale Antonín Himl (tehdejší předseda ČSTV) mě nepustil. Po světovém šampionátu v Mexiku emigroval do Belgie Alexander Horváth ze Slovanu, který hrál v reprezentaci stopera, a fotbalový svaz dal stop na odchody do zahraničí do roku 1980.“

* Ale ani potom nešlo jen tak odejít ven.

Dobiaš: „Musel jsi mít 32 let a 40 odehraných zápasů za národní mužstvo. Nebo být mistrem Evropy, olympijským vítězem. Jedinou výjimku dostal přes komunistu Colotku Tono Ondruš, který šel do Brugg už v jednatřiceti. Já jsem vycestoval do Lokerenu a Tonda do Rapidu Vídeň ve dvaatřiceti. Jenže to už máš zenit výkonnosti za sebou. Samozřejmě, že jsem pak v Belgii pumpoval do pětatřiceti a Tonda v Rakousku taky.“ Panenka: „Bylo to těžké, už jsme zabírali místo mladým domácím klukům.“

* Na mistrovství Evropy tenkrát asi nejezdili hráčští agenti?

Dobiaš: „Vůbec.“ Panenka: „V sedmdesátém šestém byl zájem o celé mužstvo. Všichni hráči by se bez problémů prodali. Ale platil zákaz. Až když tlak zvenčí už byl neudržitelný, museli někoho pustit. Ale zase to udělali šalamounsky. Nastavili kritéria, která splňovali tak tři hráči.“ Dobiaš: „A ještě jsme museli přes Pragosport a tomu za to platit.“ Panenka: „Třicet procent z každého platu.“ Dobiaš: „Dostával jsem v Lokerenu pět tisíc marek a z toho jsem patnáct set posílal jim. Za to že mě pustili, rozumíš!? Byli jsme bezbranný.“ Panenka: „A nakonec šťastný, že jsme si mohli venku aspoň líznout. Ano, mohli jsme předtím emigrovat. Ale na to jsme neměli žaludek.“ Dobiaš: „Vzpomínám si, jak jeden Maďar emigroval do Kölnu. Dostal stop na dva roky. Mohl jen trénovat a nesměl hrát ani za béčko. My jsme nechtěli dva roky stát. Ale co - hráči, kteří působili pět let před námi, se do zahraničí nedostali vůbec.“ Panenka: „A šlo o vynikající fotbalisty.“ Dobiaš: „Tehdy byla těžká blokáda. Dneska jdou kluci od nás do Německa. Tam nehrajou, vrátí se zpátky. Na cestu jim dají odstupné 120 tisíc eur, pak ve Spartě dostanou 800 tisíc měsíčně a za čtyři roky vydělají 40 milionů… A my jsme proti nim žebráci. Neměli jsme šanci vydělat takové peníze! Teď mladé talenty můžou odejít do zahraničí v šestnácti. A buď se prosadí, nebo ne. Aby nastala první varianta, musíš být lepší než domácí hráči.“ Panenka: „O třicet procent.“ Dobiaš: „Pokud jsi stejný, odkopnou tě. Bereš jim chleba, takže musíš být lepší.“

* S tím ovšem bývá problém.

Dobiaš: „Třeba Horst Siegl. Měl jsem ho jako hlavní trenér ve Spartě. Všem hráčům v kabině jsem říkal: Kluci, musíte podávat výkony na 120 procent, sto nestačí. Siegl odešel do Kaiserslauternu, kterému se zranil útočník Olaf Marschall. Naskočil na jeho post, dostal nejhorší známku a za tři měsíce byl zpátky doma. Frýdek to samé. Nahoru do útoku dobře, ale návrat chůzí. V Německu

*

Dnešní hráči mají víc peněz, ale vy jste si zase fotbal víc užili. Nebo ne?

Panenka: „Nebylo to tak hektické jako dneska. Byli jsme mezi sebou daleko větší kamarádi. Podmínky měli všichni zhruba stejné. Refundovaný plat ve fabrice plus nějaké přilepšení za fotbal. Velké rozdíly nebyly. V Praze jsme chodili do Svíčkárny (populární vinárna). Sparťani, slávisti, bohemáci dohromady. A byli jsme v pohodě. Na hřišti jsme se mastili, ale po zápase jsme byli zase kamarádi. Nebo jsme si zpívali v autobuse. Teď se otevřou dveře autobusu a vylezou z nich frajeři se sluchátky na uších. Čtyři mají v ruce mobily, pátý notebook.“ Dobiaš: „Oni se baví jen o tom, kdo kolik vydělává. O ničem jiném. Kdežto my máme zážitky. Na všech zájezdech jsme hráli karty.“ Panenka: „Dával žaludskýmu esu přednost před kostelem.“ Dobiaš: „Byl jsem v Tunise, to ještě byl se mnou nebohý Franta Veselý. Naložili nás ráno do autobusu a jeli jsme asi sedmnáct hodin. Celou dobu jsme hráli karty. Jen jsem se šel vyčůrat někam do oázy. Říkali mi, že bych se měl jít podívat na solné jezero. Ježiš, kašlu na solné jezero, co mi je po něm?“ Panenka: „Když mi zrovna jde karta.“ (směje se) Dobiaš: „Po chvíli mi zase někdo říká: Podívej se, fata morgana. Jaká fata morgana? Rozdávej!“

* Co jste hráli?

Dobiaš: „Červený, očko.“ O peníze? Panenka: „Vždycky. Jinak by to nemělo smysl. Ale nešlo o velké peníze. Rozhodující byl pocit. Nikdo nechtěl prohrávat.“

* Kdo nejvíc nesnášel porážky?

Dobiáš: „Já.“ Panenka: „Je to ostříž přes peníze. V minulém životě musel dělat na finančáku.“ Dobiaš: „Můžu si u karet popít. Někdo si popije a dělá chyby. Já málokdy udělám renonc. A kdybych vám vyprávěl, jak jsem prodával křišťál, budete žasnout. Ale neměli jsme peníze, tak jsme holt prodávali křišťál.“

* Jak?

Dobiaš: „Ukážu vám, jak jsem vystoupil v Peru. (staví se na nohy a odchází před stěnu) Měl jsem kufry s takovým rantlem a v něm schované skleničky. Byl jsem naučený, že jsem takhle v jedné ruce držel kabelu s kopačkami a v druhé ten kufr. (předvádí) V Peru mi před hotelem spěchá na pomoc pikolík. V duchu si povídám: Hochu, ty to neuzvedneš. A měl jsem pravdu (pokrčí se v kolenou a předstírá, že bere do ruky kufr a kabelu, a když se chce zvednout, zamrzne). Tak mu povídám: Otevři mi ty dveře. Bafnul jsem to a vzápětí jsem byl v recepci. Měl jsem s sebou tolik křišťálu, že ho ani na Václaváku neměli.“

*

Věděl o tom kouč Václav Ježek?

Dobiaš: „Vůbec.“

* Byl autoritativní?

Dobiaš: „Samozřejmě. Ale jednou jsme ho vyšplouchli. On strašně rád kopal ze šestnáctky na bránu. Postavil si pět, šest míčů a pálil. No a my jsme mu nepozorovaně místo jednoho míče na konci dali medicinbal. Začal střílet, těšil se, jak mu to jde. A najednou: Drb ho! A málem si zlomil nohu v kotníku. My jsme se nemohli smát, protože by hned poznal, kdo tu boudu na něj ušil.“ Panenka: „Ježek bydlel na Bílé Hoře a každý víkend jezdil na Cukrák (vrch za Prahou) do studia, kde se chytaly všechny fotbaly z Německa, Holandska, Anglie… Pečlivě tam zápasy sledoval. Nic mu neuniklo, protože měl výborný pozorovací talent. V kabině pak každému hráči uměl poradit, jak na soupeře, s kterým se bude na hřišti potkávat. Popsal jeho typické chování a řekl, jak to bránit.“

* Jak vám teď zpětně připadá fotbal z Bělehradu? V porovnání s dnešní produkcí se kdekomu jeví jako zpomalený film.

Dobiaš: „Měli jsme malé trenky a fotbal byl pomalejší. Ale taky techničtější. Dneska některým hráčům říkají: Odkopneš, odhlavičkuješ a tím to pro tebe končí. Já jsem nemohl jen odhlavičkovat, odkopnout, to by ani nešlo.“ Panenka: „Je fakt, že ten náš tehdejší fotbal vypadá jako pomalý. Ale hrál s námi třeba rychlonohý Pivarník, kterého by dnes nepředběhl nikdo z ligy.“ Dobiaš: „Byl rychlej jak hrom! Jožo Čapkovič byl taky rychlý. Na prvních pěti šesti metrech na něj nikdo neměl.“

* Co si myslíte o současném českém mužstvu?

Panenka: „Kádr je dost podobný jako za Bílka. Ale pod Vrbou prošel kvalifi kací na EURO snadno. Je tedy vidět, že v týmu určitý potenciál je. Ve Francii hlavně musí chtít něco dokázat! Nesmí jim stačit jen to, že se šampionátu zúčastní. Že nasajou atmosféru. To je málo. Všichni, opakuji všichni, musí mít stejný cíl: něco dokázat!“

* Kdo se vám líbí z hráčů?

Panenka: „Lidi kritizovali, že na EURO jede Rosický, i když rok nehrál. Já tvrdím, že Rosický, byť dva roky nehrál, je pořád o patro výš než ostatní hráči.“ Dobiaš: „To rozhodně.“ Panenka: „I kdyby měl hrát šedesát minut, má mužstvu co přinést. Jinak já osobně bych do Francie vzal mladého Schicka. Takhle tam máme tři útočníky všichni jsou typologicky stejní.“ Dobiaš: „Pomalí. Hlavičky dobrý, ale stopery nepředběhnou. A stále balony na hlavu jim nemůžete dávat.“

* Na koho si vsadíte, že vyhraje EURO 2016?

Dobiaš: „Já dám litr na Němce. Nevím, jaký bude kurz, ale je mi to jedno.“ Panenka: „Favoriti jsou pokaždé stejní. Německo, Francie, Španělsko a teď i Belgie. Možná zase vylítne nějaký černý kůň. Třeba Chorvati.“ Dobiaš: „A Rakušani, Tondo.“ Panenka: „Rakušáci? Možná že jo. Přál bych jim to, ale pokud postoupí ze skupiny, už to pro ně bude úspěch. Mám na turnaji tři mužstva, kterým fandím: Česká republika, Slovensko a Rakousko. Doufám, že jedno z nich mi udělá radost.“ Dobiaš: „Mám české i slovenské občanství, takže přeji českému a slovenskému týmu, aby se dostal ze skupiny. A nejlépe až do finále, kde bych si přál remízu. Ale vím, že to los neumožňuje.“

* Jak se vaše generace dívá třeba na vizáž Hamšíka? Tělo potetované, na hlavě číro?

Dobiaš: „O tom mi ani nemluv. Za naší doby byli potetovaní jen kluci v base. Já jsem sice nosil dlouhé vlasy, protože můj vzor byl George Best, ale dneska ten Hamšík má toho kohouta… Škrtel je potetovaný na krku, na nohách. No, je to moderní. Moji synové mají taky kérky a Tondův syn má pokérované ruce. Ale to se nedá změnit.“ Panenka: „Ty by ses taky nechal potetovat, kdyby ses nebál těch jehel.“ Dobiaš: „To je pravda, já bych se nedal píchat.“ (směje se) Panenka: „Já taky.“ (rozesměje se)

* Chtěli byste si teď zahrát na mistrovství Evropy?

Dobiaš: „Nevím. Všechno se změnilo.“ Panenka: „Já jsem hrál vždycky pro radost a potěšení. V naší éře mělo navíc každé mužstvo dva tři až čtyři špílmachry, kteří měli myšlenku a byli schopní tvořit hru. Dneska? Poté, co skončil Horváth, jsem nikoho takového neviděl. Fotbal šel neskutečně nahoru. Jenže v rychlosti, v agresivitě, v univerzálnosti, v kondici. A to jsou všechno vlastnosti, které jsem já nikdy neměl. Takže bych se těžko uplatnil. Snad jedině kdybych si mohl zahrát v Barceloně. Její fotbal by mi docela pasoval. Řídil jsem se totiž radou jednoho starého trenéra: Seberychlejší hráč není rychlý jak míč. Tak buď rychlý s míčem. A v Barceloně se tím dodnes řídí.“

Antonín Panenka Věk: 67 (2. prosince 1948 v Praze) Kariéra: Bohemians Praha (1967-1981), Rapid Vídeň (1981-85), St. Pölten (198587), Slovan Vídeň (19871989), Hohenau (1989-1991), Kleinwiesendorf (1991-1993) Reprezentace: 59 zápasů/17 gólů Největší úspěchy: mistr Evropy (1976), 3. na ME (1980), 2x mistr Rakouska (1982, 1983), finalista PVP (1985) Trenérská a funkcionářská kariéra: asistent trenéra Bohemians 1905, čestný prezident Bohemians 1905

Karol Dobiaš Věk: 68 (18. prosince 1947 v Trnavě) Kariéra: Trnava (1965-1977), Bohemians Praha (1977-1980), Lokeren (1980-1983), K. R. C. Gent (1984) Reprezentace: 67 zápasů/6 gólů Největší úspěchy: mistr Evropy (1976), 3. místo na ME (1980), 5x mistr ČR (1968, 1969, 1971, 1972, 1973) Trenérská kariéra: Hradec Králové (1988/89), Brno (1990/91), Sparta Praha (199294) Tolik a zápasů nastřádal dohromady v reprezentaci tandem Dobiaš

Panenka. Postaral se o 23 gólů.