ZKO ČUS Zlín

SKANDÁLNÍ FOTKY

3.6. 2016
SKANDÁLNÍ FOTKY


VLADAN ŠÍR
na evropském fotbalovém šampionátu v Bělehradě roku 1976 byl stanislav tereba jediným českým fotografem. Zaznamenal nejdůležitější momenty historického vítězství tehdejšího Československa, ale místo pochvaly málem přišel o práci.

Kvůli těm fotkám skoro přišel o práci fotografa v deníku Večerní Praha, kde pracoval už šestnáctým rokem. „Málem to byl konec mojí kariéry,“ říká fotograf Stanislav Tereba nad svými černobílými snímky.
Od té doby uplynulo už čtyřicet let, ale osmasedmdesátiletý Tereba si stále do detailu pamatuje celou řadu momentů ze slavného evropského fotbalového šampionátu v Bělehradě roku 1976, kde jako jediný fotograf z Československa zachytil tehdejší triumf Čechů a Slováků.
Na turnaj se přitom dostal drobnou lstí. Toho roku v březnu měl odjet na obvyklou výměnu reportérů mezi redakcemi deníků. Listy si v těch časech občas prohodily své lidi, kteří na čas odjeli pracovat do druhé země, kde pomáhali redakci a zároveň pak domů přiváželi reportáže z ciziny. Tereba měl naplánován odjezd do redakce bělehradského listu Večernije novosti, ale požádal svého šéfredaktora, zda by mohl výměnu posunout až na červen, kdy se mělo v hlavním městě tehdejší Jugoslávie konat finále evropského fotbalového šampionátu.
„Když toho roku naši kluci porazili Argentinu,“ vzpomíná fotograf, „bylo jasné, že do Bělehradu pojedou, a já byl už tehdy přesvědčený, že mistrovství vyhrajou.“ Jenže cestovat po světě nebylo za hluboké normalizace pro novináře nic jednoduchého. Všechny výjezdy do ciziny muselo odsouhlasit tiskové oddělení ústředního výboru Komunistické strany Československa. A Tereba o povolení nepožádal – měl přeci vyřízenou výměnu, tak jaképak další schvalování. O akreditaci u evropské fotbalové federace UEFA, připouští dnes, požádal načerno. Napsal žádost, nechal si ji přeložit a schválit šéfredaktorem – a nezbývalo než čekat, zda ji dostane. A dočkal se. Byl totiž jediný fotograf z tehdejšího Československa, který o ni žádal. Na rozdíl od něj se do Bělehradu žádní jiní českoslovenští fotoreportéři nehrnuli a o akreditaci nežádali. „Nikdo tehdy nevěřil, že by v Bělehradě mohlo dojít k nějaké dějinné události, tak se na to všichni vykašlali,“ usuzuje.
V červnu přiletěl do Jugoslávie o týden dřív, protože přeci jen musel dostát povinnostem reportérské výměny a pomoci s prací v bělehradském večerníku. V hlavě už však měl šampionát a začal si dojednávat zasílání fotek ze zápasů do Prahy. Tehdy se tomu říkalo telefoto. Autor se svými snímky musel vyrazit na poštu, kde měli přístroj fungující na podobném principu jako ještě nedávno faxy. Snímky se tam naskenovaly a přes telefonní dráty putovaly na pražskou hlavní poštu, kde si je někdo z tamní redakce vyzvedl. Tereba neponechal nic náhodě. Věděl, že se zápasy mohou protáhnout, a nebylo jisté, že stihne k telefotu dorazit do zavírací doby. A tak si do kufru přibalil pytlík odznaků – podnikových i sportovních –, kterými chtěl povzbudit ochotu poštovních úředníků. K jeho překvapení měla ostrahu pošty v Bělehradě na starosti armáda, a tak svými odznáčky odměňoval vojáky v poštovní vrátnici.
Evropské mistrovství pro českého fotografa probíhalo hladce. Tenkrát netrvalo měsíc jako dnes. Skupinová utkání se odehrávala dávno před Bělehradem, kam se sjeli už jen tři vítězové vyřazovacího kola. Čtvrtým účastníkem se stala reprezentace pořádající Jugoslávie. Všehovšudy se tedy konaly čtyři zápasy. První den – 16. června – nastoupili Čechoslováci v Záhřebu proti týmu Nizozemska, ten porazili a o čtyři dny později bojovali v Bělehradě o zlato se západními Němci. Tam se odehrávalo dnes už slavné infarktové drama: za běžných 90 minut utkání skončilo nerozhodně 2:2, skóre se nezměnilo ani po prodloužení, a tak přišly na řadu penalty. Antonín Panenka svým gólem udělal z členů československého týmu mistry Evropy.

Skandální fotky

Tereba nejenže nafotil památný gól, když seděl spolu s několika desítkami dalších fotografů na skládacích židličkách nebo na zemi přímo za brankou, ale dokumentoval i výbuch nadšení vítězů. A tím si zadělal na nečekané problémy doma. Jak bývalo zvykem, několik rozjařených fotbalistů si samou radostí svléklo reprezentační dres a vyměnilo si jej s hráči poraženého západního Německa. Ale udělali to ještě dřív, než jim pořadatelé stihli předat pohár a medaile, takže když Stanislav Tereba mačkal spoušť, aby pořídil tradiční portrét čerstvých šampionů s trofejí, neměli na sobě triko s českým lvem s rudou hvězdou místo koruny a slovenskými Tatrami na prsou, nýbrž bílý dres s německou černou orlicí ve znaku.
Fotografovi se také podařilo po zápase proniknout do kabin, jejichž vchod strážili ozbrojení jugoslávští vojáci. Ještě před utkáním si totiž domluvil s jedním z hráčů, že mu půjčí teplákovou bundu s velkými písmeny ČSSR na zádech. Tu si po triumfu oblékl a spolu s hráči pronikl do fotbalového zákulisí, kde si jej našla i nová hvězda Antonín Panenka a požádala jej, aby mu na památku pořídil portrét s medailí – a samozřejmě v západoněmeckém dresu.
Na další oslavy však Tereba neměl čas a musel rychle běžet na poštu, aby fotky odeslal do Prahy. Tou dobou už se vědělo, že v Bělehradě má Večerní Praha svého fotoreportéra, a tak po jeho fotkách v nezměrném nadšení ihned sáhl deník komunistické strany Rudé právo, které fotku fotbalistů socialistického Československa v dresech kapitalistického západního Německa otisklo na titulní straně. A skandál byl na světě.
Hned následujícího rána si velvyslanec v Jugoslávii nechal Terebu zavolat na kobereček. Fotograf za ním vyrazil společně s fotbalisty, jimž se dostalo poděkování. Na něj bylo připraveno jiné přivítání. „Já naivka si myslel, že si mě tam přeje, protože mu někdo řekl, že jsem posílal hezké fotky,“ vzpomíná. „Ale vzal si mě stranou a tam mě začal pérovat:,Jak jste si mohl dovolit poslat reprezentanty v německém dresu? Já mám zprávy z Prahy, že Rudé právo má tu fotku na titulní straně!‘“
A další kolo maléru se roztočilo poté, co se leteckým speciálem s fotbalisty vrátil na Ruzyni. Šéf tiskového oddělení ústředního výboru KSČ, který dohlížel na novináře v celé zemi, byl vzteky bez sebe. Nejenže Tereba mistry v okamžiku triumfu zvěčnil v dresu nepřátelské země, navíc byl v Bělehradě celou dobu bez vědomí a požehnání strany. Na letiště soudruzi poslali pro fotografa auto, které jej okamžitě přivezlo před sídlo ústředního výboru strany. „Prošel jsem dlouhou chodbou ke dveřím, kde seděl policajt, který mě znal. Podal mi ruku a říkal:,Já ti gratuluju, to bylo fantastický, že jsme večer vyhráli – a ráno už to mělo Rudý právo,‘“ vypráví Tereba. Ale u aparátčíků za dveřmi se takového obdivu nedočkal. Vyhrožovali mu, že se s focením může rozloučit, protože za tohle půjde makat do kotelny.
Jenže Tereba, otec dvou malých dětí, se nechtěl nechat vyhodit za něco, co sám nezpůsobil. Vydal se tedy za tehdejším šéfem pražských komunistů Antonínem Kapkem, jedním z nejvlivnějších aparátčíků v republice, jehož jméno bylo na zvacím dopisu pro sovětské okupanty a který se také spolupodílel na následující „normalizaci“ společnosti. Využil tak známosti i svého výsadního postavení, protože jej pro Večerník Praha často fotografoval. Kapek celý případ pojal jako projev přílišné horlivosti tiskového tajemníka – pražský list přece spadal do jeho rajónu, takže pokud měl někdo situaci řešit, byl to on jako vedoucí tajemník městského výboru strany.
„Kapek vzal telefon a zavolal sekretářce:,Věrko, spoj mě s generálním tajemníkem.‘ Za chvíli mu cinkl telefon:,Čest, čest, je tady u mě soudruh Tereba, náš fotoreportér z Večerníku Praha, teď se vrátil z Bělehradu a ze všech stran mu vyhrožují,‘“ vzpomíná fotograf. Generální tajemník, kterým tehdy byl Gustáv Husák, si nechal vše vylíčit a pak Terebovi vzkázal, ať se nezneklidňuje, že o práci nepřijde. „Ať to bylo, jak to bylo, na tribuně seděl soudruh předseda ÚV ČSTV, všichni náměstkové, všichni sekretáři, a nenapadlo je, aby měli rezervní dresy, aby hráči mohli svléknout ty německé a pro pohár šli v čistých československých úborech,“ řekl prý Husák šéfovi městského výboru do telefonu.
Snaživý tiskový dostal zanedlouho výpověď, zatímco Stanislav Tereba ve Večerníku Praha fotil až do zániku listu v roce 1990.

***

StaniSlav tereba (78)

První fotoaparát Opema dostal v šestnácti letech od rodičů a začal se učit fotografii: pořizoval portréty rodiny, sousedů a talentů na sportovní škole. Kariéru začínal ve fotooddělení výrobce sportovního nářadí Start. V roce 1958 získal hlavní cenu v kategorii Sport mezinárodní soutěže World Press Photo a poté získal místo v redakci Večerní Prahy, kde působil až do zániku listu v roce 1990. Poté působil v redakcích Večerníku Praha, Občanského deníku a jako externí fotoreportér. Je autorem knihy Profotografovaný život, jež vyšla v roce 2005.