ZKO ČUS Zlín

Před deseti roky dával stát mnohem víc

21.1. 2016
Před deseti roky dával stát mnohem víc



PŘEDSEDA ČESKÉ UNIE SPORTU MIROSLAV JANSTA KRITIZUJE NAVÝŠENÍ PENĚZ NA SPORT:

Sport sice dostane více peněz než v minulém roce, ale před deseti roky se na jeho rozvoji podílel stát ekonomicky mnohem víc. Tento fakt vadí předsedovi České unie sportu Miroslavu Janstovi. Vidí rezervy, kde by mohl stát přidat, a chce palčivý problém řešit. Odmítá také spory ČUS a ČOV...

* Jak na tom bude ekonomicky český sport v roce 2016 oproti předchozím letům?

Občané, kteří z 80 procent financují český sport, na tom budou možná lépe, protože se ekonomicky naší zemi daří. Ale podle odhadů si pořád přibližně 22 procent rodin nemůže dovolit podporovat sport svých dětí, a tudíž je sport asi pro 450 tisíc dětí těžko dostupný. Stát v tom nic zásadního neudělal, nepomohl toto procento snížit. Letos půjde do sportu díky navýšení v Poslanecké sněmovně jen o 250 miliónů víc než v roce 2014. V roce 2015 šlo do sportu dokonce méně o 400 miliónů než rok před tím. Takže ze strany státu, co se týká financování, k ničemu zásadnímu nedošlo.

* Jste spokojen s výší odvodů loterijních společností, které půjdou do sportu, a na co budou využity?

Česká republika jako jedna z mála zemí v Evropě nedává výnosy z tzv. měkkého hazardu, to znamená z kurzového a loterijního sázení, přímo do sportu. Pouze čtvrtina jde do sportu prostřednictvím Českého olympijského výboru. Loni přijali poslanci navýšení odvodů z hazardu na 23 a 28 procent s tím, že pan ministr Babiš slíbil, že z výnosu tohoto navýšení by mělo jít do sportu téměř vše. Tím pádem by rok 2016 mohl být prvním rokem, kdy dojde ke skutečnému navýšení finančních prostředků na sport. Měly by jít všude tam, kde chybí - hlavně do klubů, jednot, na trenéry, na údržbu, investice a sportovní školy.

* Byla z pohledu financování sportu komplikací změna na pozici ministra školství a jak funguje spolupráce s novou mistryní Kateřinou Valachovou, jsou její plány, co se týče financování sportu, reálné?

Česká unie sportu se snaží dobře spolupracovat s každým ministrem. Pan ministr Chládek byl na sport lépe připraven, protože se na tuto funkci dlouhodobě chystal. Paní ministryně Valachová jako erudovaná právnička byla do tohoto problému vržena. S uznáním musím říci, že se sportu dost věnuje. Podařilo se jí přijmout akční plán a dosáhla navýšení finančních prostředků na sport a vytváří si svůj názor, jak dosáhnout změny ve vztahu sport a stát.

* Nakolik je podle vás ideální a dosažitelný cíl, co se týče objemu financí plynoucích od státu do sportu? Stále vidíte jako reálné navýšení na 7 miliard korun do konce volebního období současné vlády?

Vzhledem k postavení sportu ve společnosti by adekvátní bylo, aby sport dostával to samé co kultura, tedy 12 miliard. Když sport v roce 2006 dostával téměř 7,5 miliardy, tak rozhodně tato vláda, aby mohla říci, že se sportem udělala něco zásadního, by měla mimo jiných cílů také dosáhnout i této mety. Když to šlo v roce 2006, bylo by ostudné, aby to nešlo v roce 2017. Tato otázka patří politikům, kteří slibují hory doly, fotí se s kdejakým úspěšným sportovcem, chtějí jejich podporu do voleb... A co pro sport udělali? Výsledky za posledních 25 let hovoří za vše.

* Kdo by měl podle vás rozdělovat finance pro sport, pokud ne jednotlivé svazy?

Čeká unie sportu, mimo jiné, vypracovala za toto období řadu materiálů ke koncepci českého sportu a jeho financováni. Na poslední valné hromadě přijala koncepci, v níž navrhla, aby se vytvořilo deset dotačních programů. To se odehrálo za přítomnosti ministra Chládka a náměstka Hulinského, kteří tuto koncepci přivítali a vtělili ji do ministerské koncepce podpory sportu. Tato koncepce hovoří jasně, peníze rozděluje stát prostřednictvím těchto programů, kdy z programů „4“ a „8“ by měly jít peníze přímo sportovním klubům a tělovýchovným jednotám.

* Ale ty programy byly změněny...

To pro nás bylo překvapení, když po odchodu ministra Chládka najednou tyto programy „4“ a „8“ při vyhlášení jejich metodiky byly koncipovány směrem přes sportovní svazy, neměly jít přímo dolů do sportovního prostředí. Přitom na naší valné hromadě nikdo proti této koncepci nevystoupil, ani ze sportovních svazů, ani ze zástupců státu. Proto jsme velmi kvitovali zásah paní ministryně Valachové, která program „8“ vrátila do původní podoby, aby peníze mohly jít přímo klubům a jednotám. Názor ČUS je jasný: sportovním svazům, co jim náleží, a ostatní prostředky přímo dolů.

* Měl by podle vás mít sport své ministerstvo, nebo by stačila samostatná kapitola v rozpočtu?

Tragický přístup státu ke sportu za posledních 25 let jasně ukázal, že současná struktura je nefunkční. Má-li se pro sport něco vážného udělat, musí mít vzhledem ke svému celospolečenskému významu vlastní ministerstvo. Sport měl vždy své ministerstvo. A nejen to, skoro vždy měl i vládní výbor pro sport. Dokonce i za totality tady byl Československý svaz tělesné výchovy, kterému jako světovou anomálii stát svěřil veškeré státní ministerské kompetence. Už od roku 1990 se z ČSTV stal pouhý spolek a ministerské kompetence na nikoho nepřešly.

* Ale v názvu ministerstva je sport v určité podobě zastoupen...

V názvu současného ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy sice slovo, které se týká sportu, je, ale ministerstvo nemá vlastně v tomto ohledu žádné kompetence a sportu se tam ze stovek úředníků věnuje jen pár lidí. Když je ministerstvo kultury, musí být i ministerstvo sportu. Celospolečenským užitkem jde o srovnatelné fenomény. Sport nemá dnes na vládní úrovni prakticky žádné zastoupení, žádné zastání, žádnou možnost prosadit své potřeby.

* Nakolik by se měl stát podílet na financování sportovních akcí typu šampionátů, světových pohárů či motoristických Grand Prix? Měl by mít možnost koordinovat i jejich pořádání, aby se akcí nesešlo v krátké době moc jako loni na jaře?

Myslím, že v současném návrhu novely zákona o podpoře sportu je to dobře řešeno. Stát na základě této novely se k tomuto tématu hlásí.

* Když se podívám níž, jaký je podíl regionálních orgánů na financování sportu počínaje obcemi přes okresy až po kraje?

Kraje se snaží, ale vlastních peněz na sport moc nemají. Spíš jen přerozdělují, co jim stát dovolí. A obce? Na nich leží hlavní tíha starosti o lidi „tam dole“, kam většinou vládní a parlamentní oko nedohlédne. A tak většina obcí zápasí o priority financování; na jedné misce vah jsou věci jako chodník, vodovod, čistička a na druhé sport, divadelní spolek, myslivci. Obce to mají velmi těžké, mají na krku také, převážně z více než devadesáti procent, zastaralou sportovní infrastrukturu a bez státní podpory se reálně nepohnou.

* Na jaké úrovni funguje spolupráce mezi ČUS a ČOV? Shodnete se v pohledu na financování sportu?

V zásadních věcech se shodujeme. Postupně jsme si během let vymezili pole působnosti. Všichni chceme více peněz na sport. Přirozeně máme rozdílné pohledy na parametry a mechanismy financování, máme logicky jiné priority. Úlohou a smyslem Českého olympijského výboru je budovat silnou reprezentaci, aby obstála na olympijských hrách, a také účinně šířit myšlenku olympismu. Proto je pro ČOV důležitější péče o sportovní svazy, které garantují úroveň soutěží, kvalitu daných sportů a pečují o sportovní talenty. ČOV se ze své podstaty stará o elity a sám je elitním klubem.

* Co tedy řeší Česká unie sportu?

Česká unie sportu a další podobné sportovní spolky vidí sport v širších souvislostech. Jsou to představitelé takového budování sportu, které je u nás od začátku, od tradic vzniku Sokola. Takové spolky jsou výrazem občanské společnosti, výrazem touhy lidí dělat celospolečensky užitečné věci po svém.

* Jsou rozdíly mezi ČUS a ČOV nějakou výraznou překážkou pro součinnost?

Rozhodně ne. Pokud jsou mezi námi nějaké rozdíly, tak jsou to rozdíly filozofické - na jedné straně budování sportovních elit, na druhé straně podpora sportu pro všechny a občanské společnosti. Jsem přesvědčený, že jde o spojité nádoby, kdy jedna strana se bez druhé neobejde. Jsem také rád, že se ujal můj návrh Olympijského kolegia. Jsem si jistý, že na jeho platformě je třeba hledat shodu mezi sportovními spolky, protože ani ČOV, aniČUS, ani nikdo jiný nemůže řídit sport a ostatní sportovní spolky, které představují nejmasovější model občanské společnosti.

* Umí podle vás sport dostatečně oslovit i soukromé investory a firmy jako potenciální sponzory?

Což o to, oslovit umí. Ale stát svojí politikou tuto žádoucí a všude fungující spolupráci znemožňuje. Již dlouho hovořím o tématu společenské odpovědnosti firem. Ano, firmy - zejména ty se státní účastí - by se měly chovat odpovědně a podporovat celospolečensky důležité věci. A stát by jim v tom měl pomáhat. Je tomu tak všude v civilizovaném světě. Jen u nás je tomu naopak. Bohužel, za této vlády státní firmy nebo podniky s podílem státu snížily zásadním způsobem podporu sportu. To na nás koukají jinde ve světě jako na blázny. Jinde je třeba samozřejmé, že když se firma uchází o veřejnou zakázku, tak musí prokázat svoji společenskou odpovědnost, tedy to, jak tam, kde působí, podporuje lidi, pomáhá jim žít zdravě a smysluplně.

* Bylo pro vás zklamáním nedávné rozhodnutí soudu v kauze s bývalým šéfem Sazky Hušákem? Sdílíte názor advokáta Rozehnala, že verdikt naopak nahrává úspěchu v dalším sporu o náhradu škody a ušlý zisk? Proč se žaloby soustředí na Aleše Hušáka, když o kritizovaných výdajích Sazky rozhodovalo i celé představenstvo?

Zatím nechci jakékoli kroky kolem soudu ohledně Sazky komentovat. Důležité je, že všichni vědí, jak se pan Hušák choval a kam Sazku dovedl. Jsme unikátním příkladem na celém světě, kdy došlo ke krachu monopolního molochu, navíc loterijní společnosti. Žalujeme pana Aleše Hušáka proto, že byl předsedou představenstva a generálním ředitelem, měl na starosti ekonomiku a právě on předkládal všechny podklady. Máme stenografické záznamy a hlasové nahrávky, jakým způsobem zamlčoval valné hromadě a výkonnému výboru ČSTV různá ekonomická fakta.

* Koncem ledna se bude volit vedení ČUS, co se vám v končícím volebním období podařilo a co naopak ne? Na co byste se v případě úspěchu ve volbách chtěl soustředit v dalším období?

Je toho hodně. Něco si nechám na volební valnou hromadu. Každý však vidí, že se nám podařilo zachránit před insolvencí předlužený největší český sportovní spolek. Změnili jsme celkový pohled na sport, se kterým se nikdo nebavil a byl předmětem opovržení. To bylo důležité, abychom celé české veřejnosti ukázali schopnost spravovat řádně svůj majetek i profesionálně a důstojně zastupovat své členy a lobbovat za jejich zájmy a potřeby. Myslím si, že to bylo upřímnější, než kdybychom všichni utekli pod olympijské kruhy a začali kolem rozdávat chytré rozumy. Takto je postavení ČUS i ČOV důstojné. Je také evidentní, že Česká unie sportu už není smutným pohrobkem bývalého socialistického ČSTV, ale dynamickým a sebevědomým spolkem, který nejen že utekl hrobníkovi z lopaty, ale začal pracovat na smysluplných projektech, které mohou přinést užitek celému sportu.

* Pokud neuspějí basketbalisté, bude v Riu po dvaceti letech chybět na OH český kolektivní sport. Je i to podle vás důsledkem nedostatku financí ve sportu?

Ano. Samozřejmě. Ale v obecné rovině. Stát nemůže za každou prohru nebo výhru konkrétního týmu. Ale může za to, jaké dlouhodobé podmínky měl tým pro přípravu a zejména z jaké základny sportovních talentů mohl čerpat. A tato základna se především v kolektivních sportech prudce snížila. Za dobu samostatné České republiky byly na olympijských hrách s výjimkou fotbalistů v Sydney pouze naše basketbalistky, což je ostudné a děsivé.

* Jak jste spokojen s tím, jak se rozvinuly projekty „ČUS Sportuj s námi“ nebo Sporťáček? Je na nich vidět, že zájem o sport mezi dětmi stále je?

Oba běží skvěle. Staly se samozřejmou součástí českého sportovního života. Jsou příkladem toho, jak se dá dělat sport i bez desítek miliónů na placené marketingové agentury či pomocí televizních spotů a bombastické reklamy. Obě akce jsou důkazem, že největší sportovní potenciál je v aktivitě lidí tam dole, v krajích, obcích, sportovních klubech, oddílech a tělovýchovných jednotách. Stačí jen trochu podpořit ty, co mají sport rádi a dobrovolně se mu věnují. ČUS Sportuj s námi, to jsou dnes už stovky akcí, sportují v nich aktivně desetitisíce lidí. A Sporťáček? To je projekt, který dělají skvělí lidé, a jsme rádi, že nás k němu vzali a jsme u toho. Sporťáček se chytil tak, že dokonce začal konkurovat sám sobě. Města se trumfují, kde a kdo uspořádá Sporťáčka lépe.

* Věříte, že se opět zvýší počet sportujících dětí a oddíly nebudou bojovat s jejich nedostatkem?

Jsem optimista. A děláme s Českou unií vše, aby tomu tak bylo.

* Lze vůbec boj s počítači, tablety a chytrými telefony vyhrát?

Musíme ho vyhrát. Jestliže stát se začne ke sportu chovat, jak si zaslouží, tak v současné době nevyhrajeme, ale vytvoříme alespoň funkční systém, který z dlouhodobého hlediska musí zvítězit. Jestli se to nepovede, tak lidstvo může skončit jako v nějakém apokalyptickém filmu. Jako třeba lidé ve filmu Matrix, napojení na dráty ve virtuální realitě. Sport je jednou z mála obran proti této temné vizi.

* Snažíte se přesvědčovat rodiče, aby dávali děti na sport?

Samozřejmě. Proto je ve Sportuj s námi řada akcí pro děti a mládež, proto podporujeme Sporťáčka a desítky dalších akcí pro děti.

* Jak přivést na sportoviště tloustnoucí a kouřící generaci od dvacetiletých výš?

V tom je situace tak katastrofální, že bez podpory státu se nic zásadního nezmění. To žádný sportovní spolek sám nezvládne. Stát a politici si musí konečně uvědomit, že situace je vážná, a až se překročí určitá mez, nemusí být návratu.

Podle odhadů si pořád přibližně 22 procent rodin nemůže dovolit podporovat sport svých dětí, a tudíž je sport asi pro 450 tisíc dětí těžko dostupný