ZKO ČUS Zlín

Česká unie sportu...

10.4. 2015
Kdo do toho má co kecat?

Před časem zpovídali redaktoři deníku Sport největší „hráče“ v řízení českého sportu. Možná, že by bylo někdy dobré tento zajímavý sběr názorů analyzovat. Následující řádky se pokusí o jakýsi výčet „horkých“ témat v českém sportu.

V době, kdy se účtovalo s Alešem Hušákem (období 2010 -2011), dal tehdejší ministr Kalousek startovní výstřel ke změně svým postojem k tehdejšímu vedení ČSTV a k financování sportovních svazů. Tehdy byla situace z hlediska jednotnosti v českém sportu lepší než teď. Táhlo se proti společnému (tenkrát již značně oslabenému) soupeři, a po jeho „odstavení“ se znovu lajnovalo hřiště českého sportu. Jak to tak chodí, sportovní svazy semkly peníze, které z rozhodnutí tehdejšího ministra financí měly jít napřímo do sportovních svazů, říkalo se tomu „kalouskovné“.
Pak zmizel společný nepřítel, byly obsazeny nové funkce, předsedou fotbalové asociace se stal nový silný hráč na scéně Miroslav Pelta, došlo ke zvolení Jiřího Kejvala předsedou ČOV a Miroslava Jansty předsedou ČUS a ministři školství se začali střídat (Dobeš, Fiala, Štys). No a po posledních parlamentních volbách se ministrem školství stal Marcel Chládek a jeho náměstkem pro sport Petr Hulínský (oba ČSSD). A karty se rozdávaly zcela nanovo a hřiště se znovu lajnovalo.
Horkými tématy byly a jsou dodnes mimo jiné: nový zákon o sportu, státní podpora mezinárodních akcí na území ČR, dotování sportovních klubů a jednot, úloha střešních organizací ČOV a ČUS ve financování sportu, včetně loterijních peněz…
Jedno ze žhavých témat bych rád přiblížil, poněvadž aktuálně stojí před námi: jak popravdě spočítat počty členů jednotlivých svazů. Velikost členské základny je totiž jeden z podstatných parametrů pro výši dotací z ministerstva pro jednotlivé svazy. Udávané počty v současnosti jsou nepravdivé a již delší dobu se do toho nikomu nechtělo rýpat. Plán na vznik Centrální matriky sportovců (připravuje ČOV) sice již leží na stole, ale ne každý stojí o to, aby se došlo k správným počtům, jestli si rozumíme ...
Pak je tady téma „peníze pro kluky v trenýrkách“. To je demagogický slogan, který ani nevím, kdo zavedl, ale teď se ho chytá jako populistického hesla kdekdo. ako Pokud je pod pojmem „kluci v trenýrkách“ míněno sportování dětí (tedy i děvčat) ve věku řekněme 6-12 let, pak jako předseda jednoho svazu tvrdím, že se pro ně dělá za poslední léta víc (samozřejmě včetně značných finančních investic do projektů jako třeba Minivolejbal v barvách) než pro reprezentanty (platí ve volejbalu), kteří v našem sportu hrají za nároďák stále víceméně „zadarmo“. SLÁVA JIM.
Peníze pro „kluky v trenýrkách“ bych nahradil heslem: peníze pro „bezejmenné“ trenéry, kteří třikrát i vícekrát v týdnu a potom každý druhý víkend zasvěcují činnosti, kterou milují, navzdory tomu, že je to za „suché z nosu“.
A jak odpovědět na otázku z titulku? Protože jde především o peníze, měla by hlavní otázka znít: Kdo má „kecat“ do rozdělování státních peněz?
V první řadě stát, který je reprezentován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.
To je vcelku logické: státní peníze rozděluje stát, má to ovšem háček v tom, že by měla existovat nějaká minimálně střednědobá koncepce. Jenomže za poslední roky jsme měli čtyři ministry z různých politických stran a každý měl na věc ještě svůj osobní pohled. Tak jaká střednědobost, jaká kontinuita?
Přes jistý skepticismus myslím, že mám na tok státních financí ustálený názor, a ten zní: Za jednotlivá sportovní odvětví jsou zodpovědné příslušné svazy. Jedině svazy, žádné jiné střešní organizace, musí být příjemcem státních peněz. Nikdo jiný není z vlastních stanov za celou šíři svého sportu zodpovědný a pouze vedení svazů může být hnáno k zodpovědnosti jak při neúspěších reprezentace, tak při poklesu členské základny. A co se týče ČOV a ČUS mám to rovněž jasné: ČOV podporuje sport plošně seshora a ČUS, zespoda. Ani jedna z organizací ovšem nesmí ani v nejmenším suplovat činnost svazů. A ještě něco. Šéfové těchto dvou největších střešních organizací by neměli zastírat, že mají na mnoho bodů rozdílné názory i hodnotové postoje. Předstírat jednotu, která neexistuje, je nemoudré. Cílem přeci nemusí být názorová jednota, ale korektní dohody mezi hlavními hráči a jejich dodržování. Vždyť názorový nesoulad je zdravým jevem, a svoji velikost prokazují osobnosti tím, když se jim podaří je překonat, a dokáží se dohodnout na průchodných řešeních. Protože pokud se jim to nepodaří, tak pohněvají
im politiky, kteří to mají rádi přehledné, a na jejich názorech v tomto ohledu velmi záleží, kolik bude mít český sport v budoucnu peněz.